KOMENTÁŘ: Nenormálně normální prezident - Jiří Pehe

Podstatný je v tomto případě kontext. Prezident zmíněná slova totiž pronesl, když během hradního setkání s vybranými policisty bránil policii proti nařčením, že během návštěvy čínského prezidenta neoprávněně zakročovala proti lidem demonstrujícím proti lidsko-právní situaci v Číně. Pochválil policii i za její jednání během oslav výročí 17. listopadu, když na Albertov, kde prezident „slavil“ výročí na jednom pódiu s extremistou Martinem Konvičkou, nevpustila zástupce studentů a představitele vysokých škol.

Normalizační režim byl, jak známo, založen na tom, že za nenormální prohlásil reformní hnutí z roku 1968, zatímco „reálný socialismus“ pod záštitou okupačních vojsk prohlásil za návrat k normálnosti. Václav Havel tento „život ve lži“ docela pěkně popsal v Moci bezmocných. On i ostatní disidenti okolo Charty 77 byli v logice údajné „normálnosti“ panujícího režimu označováni za ztroskotance, kteří narušují „klid k práci“.

Značná část národa, ač zdánlivě poslušná, se stala na tento slovník dost alergická. Na druhou stranu ale také existovala početná část společnosti, která dodnes vzpomíná nostalgicky na „klid k práci“ pod patronací vlády silné ruky, v němž to, co je „normální“ a „nenormální“, určují špičky moci, a nikoliv „ulice“ nebo „kavárna“.

Tento prezident na tuto část společnosti spoléhá a sděluje jí jazykem důvěrně známým z dob normalizace, že nenormální jsou u nás vlastně lidé, kteří dělají to, co je v normální demokratické společnosti zcela normální – tedy svobodně protestují proti tomu, co vidí jako porušování lidských práv. A naopak zcela normální je policie, která se s těmito „nenormálními“ narušiteli návštěvy generálního tajemníka čínských komunistů nijak nepárá.

Zeman ovšem dělá v podobě oživení této normalizační techniky chybu. Nutí nás znovu žít pohádku, v níž se má předstírat, že král není nahý. A ta v dlouhodobém výhledu nikdy nekončí pro krále dobře.