Článek
Jenže lídři zemí Visegrádu, včetně českého premiéra Bohuslava Sobotky, upřesnili, že podle nich si má každá členská země EU podržet svoji azylovou politiku. Zároveň ale ujišťují, že musí být zachován schengenský prostor.
Bohužel rovnice, kde je na jedné straně zachování schengenského prostoru a na druhé straně je 28 azylových politik členských států, je v dlouhodobém pohledu jen fikce.
Jen za dobrého počasí
Do jisté míry může fungovat v „dobrém počasí“, kdy do Evropy neproudí velké počty uprchlíků. Nikoliv ale dlouhodobě. A zejména ne v krizích, kdy se uprchlická hráz protrhne.
Stejně jako je dnes už jasné, že nemůže dlouhodobě fungovat společná měnová politika bez společné fiskální politiky, je jasné, že v Evropě, která má společné vnější hranice a zároveň společný schengenský prostor bez vnitřních hranic, v němž se lidé mohou volně pohybovat, není možné, aby každá členská země měla svoji azylovou a migrační politiku.
Je možné diskutovat o tom, zda, nebo do jaké míry má být součástí společné azylové politiky centrálně organizované přerozdělování uprchlíků, jakkoliv primárním cílem návrhu EK není nutit uprchlíky, aby žili trvale v „přidělené“ zemi, ale aby se v zemi, kam jsou přiděleni, vyřídily jejich azylové žádosti a celé břímě tak nezůstalo na několika zemích EU.
Volba země k životu
Je ale nanejvýš žádoucí, aby všichni migranti směřující do Evropy věděli, že žádají o evropský azyl - tedy že si nemohou při vstupu do jednotné EU sami vybírat, do které země chtějí. V celé diskuzi jde tedy mimo jiné o to, jak integrovanou EU chceme.
Jisté je, že nelze jedním dechem mluvit o „společné“ vnější hranici i společném schengenském prostoru a zároveň o tom, že každá země bude mít vlastní azylovou politiku.
Země, které na tom trvají, v podstatě jen přispívají k případnému zhroucení Schengenu.