Článek
Možná proto, že zatímco je poměrně snadné si představit kupříkladu dočasný konec schengenu, k němuž stačí, aby jednotlivé členské země zavedly znovu hraniční kontroly, není úplně snadné si představit, jak by měl probíhat konec EU. Ta je totiž po více než 60 letech existence nejen předivem smluvních vztahů, ale také reálným hlubokým propojením přinejmenším západních zemí EU.
Rozplést toto komplikované klubko nepůjde tak, že by se jednotlivé vlády rozhodly dál neřídit evropskými smlouvami a z národního práva by vymýtily nejrůznější evropské standardy. Vyvázat se z přediva evropské integrace by byl úkol možná stejně složitý, jako bylo postupné přijímání evropských standardů.
Jednoduchá by nebyla ani procedurální stránka. V některých zemích by k rozhodnutí o opuštění EU „stačilo“ rozhodnutí parlamentu, následované vyjednáváním se zbytkem EU o rozvázání řady smluv, které členské země navzájem pojí. V jiných by bylo zapotřebí referendum. I v těch zemích, kde se nyní až polovina veřejnosti kloní k opuštění EU, by debata před takovým referendem ozřejmila, že vystoupení z EU bude mít na danou zemi závažné dopady.
I kdyby se některá země na základě referenda nebo parlamentu, v němž by získali převahu euroskeptici, rozhodla z EU vystoupit, lze téměř s jistotou tvrdit, že země, které se podílely na vzniku EU, jakož i ty západní země, které se přidaly jen o něco později, jsou dnes svázány tolika nitkami, že by s projektem EU pokračovaly ve zmenšené podobě. A pokud už by se EU zmenšila, zbývající země by se nejspíš rozhodly pro hlubší integraci, aby předešly rozhodovací paralýze, která doprovází různé evropské krize z poslední doby.
Pokud tedy zase uslyšíme nějakého komentátora nebo politika, jak tvrdí, že rozpad EU je na spadnutí, měli bychom se ptát, co tím vlastně myslí. EU je nyní ve svém jádru natolik integrovaná, že její rozpad si lze představit jen v důsledku nějakého „velkého třesku“ způsobeného skutečnou politickou nebo válečnou kalamitou.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Je samozřejmě možné si představit „odlupování“ některých zemí, zejména z poslední vlny rozšíření, které se s EU zatím dostatečně mentálně nesžily. Ale to by byl spíše jejich problém než EU coby celku, i když třeba menšího než dnes.