Článek
Když se Evropská unie snažila před časem přijít v podobě kvót se společnými řešeními vůči uprchlíkům, kteří se kvůli dřívější laxnosti EU dostali po statisících na její území, zmíněné tři visegrádské země plus Česká republika byly zuřivě proti. Argumentovaly nesmyslností a neproveditelností celého plánu, ale ve skutečnosti především nechtěly ve větších počtech uprchlíky přijímat – ať už povinně s pomocí kvót, nebo dobrovolně.
Zbytek EU kritizoval jejich jednání jako odmítání solidarity s EU. I na západě EU přitom mnozí připouštěli, že kvóty možná nejsou nejlepším řešením, ba že se možná ani nepodaří celý plán na rozdělení 160 tisíc uprchlíků zrealizovat, ale zároveň chtěli vidět od těch zemí, které dychtivě přijímají od vyspělejších zemí EU finanční dotace, nějaká gesta solidarity.
Je samozřejmě pochopitelné, že politici visegrádských zemí museli reagovat na veřejné mínění ve vlastních zemích, které nebylo z různých důvodů přijímání uprchlíků nakloněno, ale zároveň mnozí politici Visegrádu aktivně přiživovali nechuť k přijímání uprchlíků a k rozněcování nacionalistických vášní.
Zároveň ale volali po účinných celoevropských řešeních, jako je řádná ochrana vnějších hranic EU, přičemž ovšem málokdy vynechali příležitost kritizovat EU za to, kam až nechala věci zajít. Příznačné je, že i tyto jejich výtky vůči EU byly formulovány „nacionalisticky“ – tedy tak, jako by EU byli jacísi „oni“, k nimž „my“ nepatříme, anebo bychom alespoň měli nést menší břímě odpovědnosti, protože „my“ za nic nemůžeme.
Evropská komise nyní konečně přišla s celou řadou opatření, jak uprchlický příliv omezit nebo zastavit. Jedním z nich je myšlenka na vytvoření skutečně společné evropské pohraniční stráže, která by ve většině případů jen pomáhala národním pohraničním jednotkám, ale v určitých krizových situacích by mohla být nasazena k ochraně hranic „nás všech“ (kterými vnější hranice jsou, dokud existuje schengenský prostor) i proti vůli příslušného národního státu.
Česká vláda tento záměr podporuje, nabízí svoje pohraničníky, a premiér Sobotka navíc rozeslal dopis ostatním politikům zemí EU, že je třeba za každou cenu zabránit rozpadu Schengenu. Vládní představitelé v Polsku, Maďarsku a na Slovensku si ale okamžitě začali stěžovat, že nasazení společné pohraniční stráže v členských státech by bylo zásahem do národní suverenity. V našich poměrech jejich názory sdílí kupříkladu ODS.
Jinými slovy: nacionalismus brání těmto politikům jak v solidárnějším přístupu k distribuci uprchlíků, tak v přijetí opatření, která by mohla být účinná v omezení jejich přílivu do EU. Mantra národní suverenity je přitom v situaci, kdy lze uprchlickou krizi – stejně jako mnohá další velká témata – řešit jen celoevropsky, zcela scestná.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Politika nacionalistů v Polsku, Maďarsku a na Slovensku vede tyto země do izolace. Pokud zabrání západu EU, aby se celá EU mohla podílet na ochraně vnějších hranic (a to občas i proti vůli těch členských států, které situaci samy nezvládají nebo ochranu hranic sabotují), vzniknou silné tlaky docílit účinných řešení bez zmíněných zemí. Jedním z takových řešení je zmenšení stávajícího schengenského prostoru tak, aby v něm nebyly nekooperativní nacionalistické země, které si vždy najdou způsob, jak z národních pozic sabotovat cokoliv, co přijde z Bruselu.