Námět pro jihoamerickou telenovelu.

V jedné zemi vyhlásil prezident premiérovi politickou válku. Hlava státu, zvaná Patriarcha, podle ústavy neměla v zemi velkou moc, zato předseda vlády stál v čele exekutivy. Šlo formálně o parlamentní demokracii. Patriarcha se už ale dříve pokusil o sestavení vlastní vlády, kterou jmenoval bez souhlasu parlamentních stran, bez voleb a na hraně nebo za hranou platné ústavy.

Chlubil se zároveň tím, že prostřednictvím zásahu policie a justice přispěl k pádu předchozího kabinetu, který sice vzešel z řádných sněmovních voleb, jemu ale nevyhovoval. Těšil se na to, že v předčasných volbách získá většinu jednak strana, v níž měl své lidi (v Jižní Americe jí říkají ČSSD), jednak další nakloněná partaj a do holportu i jeho vlastní kapesní strana (KSČM a SPOZ).

Pak se měl v této banánové republice tiše změnit režim z parlamentního na prezidentský a Patriarcha by už nemusel při osobním setkání s Vladimirem Putinem s lehkou závistí chválit možnosti ruského prezidenta řídit vše bez ohledu na jiné. Byli by si rovni, a jelikož je ta jihoamerická země menší než Rusko, mohl by být její prezident doma větším pánem, protože by dohlídl buď sám, nebo jeho lidé, které si pečlivě vybírá podle kvality, opravdu na všecko.

Pak se odehrál dramatický díl s názvem Debakl v Los Lanos. Střih! Jsme v dnešku. Patriarcha veřejně označil premiéra za bezpečnostní ohrožení státu a vyjádřil veřejné politování, že ho nemůže odvolat z funkce. Že to ústava nepředpokládá? A co má být? Vždyť čerstvě obdržel veřejnou podporu od jiného odpůrce parlamentní demokracie, Dona Andrése, latifundisty, miláčka davů a lidového distributora koblih a pětitisícovek.

Spolu překonají směšné rámce a zvyklosti. Don Andrés získá obdivovatele Patriarchy jako svůj volební kanónenfutr. Legitimně tak obdrží většinu v parlamentu, aby ho potom dostal do podřízené pozice, kterou známe z doby před listopadem 1989 nebo ze současného Ruska. Patriarcha by dál trůnil nad hlavním městem a zemí. Měl by moc, na peníze není. Ty přenechá Donu Andrésovi a své kamarile.

Výborný může být díl, kde spolu sedí nad uzeným a párky a soutěží v tom, kdo si vymyslí víc bonmotů na ty idioty, kteří je volí, a na ty prosťáčky, co čumí na tenhle nekonečný seriál ve svatém přesvědčení, že to všechno je jen tak, že není třeba se vzrušovat a že přece toto všecko se může odehrávat pouze v nějaké blbé jihoamerické telenovele. A že o politiku ať se starají ti, kteří nemají co dělat.