Když budoucí prezident Miloš Zeman poskytoval v kampani rozhovory, řekl: „O mně dokonce jeden komentátor u příležitosti mých 60. narozenin napsal, že jsem geniální plebejec. Nevím, jestli jsem geniální, ale jsem zcela určitě plebejec, jak místo frází dokládám svým životním stylem.“

Na nedělním shromáždění na pražském Albertově jako klíčová zazněla právě slova o plebejství z úst rektora Masarykovy univerzity Mikuláše Beka. Komentátor, jehož jméno budoucí prezident skromně zamlčel, jsem byl já, proto cítím skoro povinnost se k tématu vrátit.

Bek popsal dvě tváře českého plebejství, které je jádrem národa, protože „v důsledku historických okolností jsme přišli nejprve o aristokratické, později o měšťanské elity“. První je plebejství lokajské, které se sklání před vrchnostmi či despociemi.

Svoji servilitu vůči silnějším kompenzuje pohrdáním slabšími či odlišnými. Toto lokajské plebejství nedodržuje a obchází společenská pravidla či zákony, když se nikdo nedívá nebo je zaručena beztrestnost.

Druhou stránkou je podle rektora plebejství svobodné, které se osvobodilo prací a vzděláním, plebejství hrdé, sebevědomé, otevřené a připravené pomoci tomu, kdo pomoc potřebuje.

Podezřívám Mikuláše Beka, že měl před očima jako nepřekonatelný příklad nejen českého plebejství, ale také sklouznutí z jedné polohy do druhé současného prezidenta. Musím dodat, že tento proces zvládl Miloš Zeman, když ne geniálně, tak se zcela mimořádnou přesvědčivostí a v tom zdaleka předčil všechny plebejce stejného ražení.

Druhá stránka plebejství podle Beka má obrovskou výhodu. Člověk není tolik spoután konvencemi ustáleného prostředí jako v jiných sociálních vrstvách. V zásadě ze sebe může volně vytvořit buď svobodomyslného vzdělance, anebo dokonalou karikaturu na lidství. Záleží na vlastnostech, které žádná věda stoprocentně popsat neumí, ale jazyk si s tím dávno poradil a má pro to výraz „je (není) to charakter“. Vlastnosti rozhodnou a bilancovat se má na závěr životní cesty, kdy jsou vidět definitivní výsledky boje v duši jedince.

Byl jednou jeden muž, který vzešel ze stoprocentně plebejského prostředí a stal se světoznámým spisovatelem. Mučivý proces přerodu popsal takto: „Mladý muž, nevolnický syn vychovaný k úctě absolutně ke všemu, k tomu, aby líbal popské ruce, skláněl se před cizími myšlenkami...tak tedy tento mladý muž ze sebe postupně, kapku po kapce vyždímal otroka a... když se jednoho krásného rána probudil, náhle pocítil, že v jeho žilách už nekoluje otrocká, ale skutečná krev...“ (A. P. Čechov).

Je ale možná jiná, byť mírně klikatá cesta: nejdříve od otroka ke skutečnému člověku a pak šupem zpátky. Mám-li použít jeden z oblíbených citátů Miloše Zemana: Jak prosté, milý Watsone.