Začít lze tím, že současnému režimu Bašára Asada předcházel režim jeho otce Háfize Asada, který přišel k moci během puče v roce 1970. Navázal na režim, který byl ustaven pučem důstojníků z řad alávitské menšiny v roce 1963 a v jehož čele stanul po puči v roce 1966 generál Saláh Džadíd. Politicky režim zaštiťovala strana Baas, která působila až do roku 1963 společně v Iráku a Sýrii.

Asad starší udržoval „stabilní“ baasistický režim alávitské menšiny s pomocí značné brutality. V roce 1982 nasadil ve městě Hamá armádu proti svým oponentům z řad sunitské většiny reprezentované Muslimským bratrstvem, přičemž zahynulo téměř 10 tisíc lidí. Už tehdy proudili ze Sýrie na Západ političtí uprchlíci.

Strategickým spojencem režimu Asada staršího byl Sovětský svaz, který také primárně vyzbrojoval syrskou armádu. Asad vytvořil poměrně sekulární, kvazi socialistický režim, který se v mnohém inspiroval tím sovětským. To sice vedlo k jisté modernizaci Sýrie, zároveň ale k potlačování náboženských tradic.

Když Háfiz Asad v roce 1999 zemřel a nastoupil jeho syn Bašár, přišlo nejprve uvolnění, tzv. damašské jaro, ale pak se režim vrátil do starých kolejí. Za zmínku stojí, že od roku 1963 až do nástupu tzv. arabského jara v roce 2011 vládl v zemi výjimečný stav.

Ti, kdo dnes argumentují, že v Sýrii sice nebyla demokracie, ale alespoň panovala stabilita, by měli vzít v úvahu, že výjimečný stav umožňoval baasistickému režimu vypořádávat se s oponenty s pomocí neobyčejně brutálních metod, což zakládalo na budoucí revoltu.

I proto nebylo třeba, aby příchod „arabského jara“ do Sýrie v roce 2011 organizoval Západ. Mnohem více šlo o domácí inspiraci událostmi v dalších arabských zemích. Asad se ovšem pustil s opozicí do vojenského konfliktu a Sýrie se kvůli občanské válce postupně měnila ve zhroucený stát, který se stal bojištěm, na němž proti sobě stanuly nejrůznější teroristické organizace z jiných islámských zemí.

Pokud lze mluvit o nějakém zásadním selhání Západu, byl to nedostatek porozumění tomu, z jakých skupin se opozice proti Asadovi skládá – zejména kdo opravdu patří k umírněné opozici. Zároveň je ale licoměrné vyčítat západním mocnostem, že podpořily opozici proti Asadovi místo toho, aby cynicky řekly, že stabilita udržovaná brutálním režimem je pro ně přednější.

Jisté je, že Asad neváhal použít armádu a letectvo ke zničení celých měst, jichž se opozice zmocnila. Vedlo to k úprku miliónů lidí do sousedních zemí, na což Západ musel nějak reagovat.

Zlomový moment přišel v roce 2013, kdy USA a Francie vážně zvažovaly vojenský zásah poté, co Asad použil proti opozici chemické zbraně. Rusko, které navázalo na spojenecké svazky SSSR s Asadem, včetně svojí námořní základny v Sýrii, ale skrze sérii intenzivních diplomatických manévrů nakonec přesvědčilo USA, aby od vojenského zásahu ustoupily výměnou za Asadův slib zbavit se chemických zbraní.

Tento krok odvrátil pád Asadova režimu (a tudíž bohužel možná i návrat miliónů uprchlíků do jejich domovů). Prohloubil také mocenské vakuum, kterého využil k ovládnutí nemalé části Sýrie Islámský stát. Jeho nástup pak vedl k další uprchlické vlně, takže mimo Sýrii je nyní okolo čtyř miliónů běženců a svoje domovy uvnitř Sýrie opustilo sedm miliónů lidí.

Ve světle tohoto historického přehledu si lze snadno spočítat, že nynější ruský vojenský zásah na straně Asada jen těžko vrátí věci do „normálu“. Většina uprchlíků v utečeneckých táborech mimo Sýrii utekla před Asadem a milióny se před jeho armádou skrývají v enklávách, které kontroluje opozice. Pokud se Asad s pomocí Rusů zmocní měst dříve dobytých opozicí, povede to nepochybně k další velké uprchlické vlně spíše než k návratu uprchlíků domů.

O motivech Vladimira Putina pro vojenský zásah v Sýrii se hojně spekuluje. Vezmeme-li v úvahu nejrůznější předešlé snahy Moskvy destabilizovat EU, je s podivem, jak málo se zvažuje možnost, že jedním z cílů je dát do pohybu další milióny uprchlíků, kteří se v případě Asadova vítězství už nebudou mít kam a proč vrátit.

Vzhledem k chaosu, který v EU způsobil dosavadní příliv necelého miliónu běženců, Moskva ví, že případný odchod dalších miliónů Syřanů do EU je cosi jako politická zbraň hromadného ničení.