Očitý svědek by měl mít punc větší věrohodnosti než člověk, který při tom nebyl. Jenže ani svědek není zárukou pravdivého líčení. Následně si často myslí, že něco viděl, ale doopravdy viděl jen to, co vidět chtěl.

Po prohlášení premiéra Bohuslava Sobotky, že se česká vláda nebude soudit s EU kvůli kvótám na uprchlíky, jsem debatoval postupně s několika lidmi na sociální síti. A jako očitý svědek vystupoval velmi rozhořčený pán, vlastně hned tři pánové, kteří o sobě navzájem ani nevěděli. Protože byli naprosto přesvědčeni, že osobně četli či slyšeli předchozí prohlášení vlády, nebo, jak uvedl jeden z nich, jmenovitě premiéra, ministra zahraničí a ministra obrany, že v případě schválení kvót nebude s nimi Česká republika souhlasit a bude to řešit soudně.

Není divu, že s touto výchozí pozicí byli všichni tři v zajetí silných emocí. Padala slova o zbabělosti, vládním činitelům se vyčítal nedostatek odvahy „postavit se Němcům“, už se i navrhovalo vystoupit z Evropské unie. Fajn, lidé nejsou roboti a potřebují se z rozhořčení vymluvit. Až na to – a to by mělo také patřit k výbavě člověka, protože robot by to uměl –, že nemají operovat s něčím, co existuje jen v jejich představách.

Vláda se k ničemu takovému nezavázala. O možnosti soudního řešení promluvil – za sebe – jen vicepremiér Pavel Bělobrádek. Když se kabinet shodl na opačném názoru, uvedl, že ho respektuje. Bělobrádkův spolustraník, předseda právního výboru Evropského parlamentu Pavel Svoboda, možnost úspěchu v této věci u Evropského soudního dvora v Lucemburku fakticky vyloučil.

Týž Svoboda hned po rozhodnutí ministrů vnitra EU o kvótách po přiznání, že je v šoku, protože silové řešení neočekával, vzápětí napsal: „Strategie B. Ještě bude mít slovo Komise. A my už musíme vymýšlet negociační taktiku, která zvolí nejmenší škody pro ČR. Začít v Německu.“

Tato slova korespondují se Sobotkovým vysvětlením, proč se vláda neobrátí na Evropský soudní dvůr: „Lano můžete napínat jen do určité míry, pak se přetrhne. Čekají nás další bitvy o realistický přístup k migrační krizi a potřebujeme, aby partneři v Evropě naše argumenty poslouchali.“

Lano, kterého se musí Česko držet, aby se nestalo postavičkou mezi vojsky připravenými k boji, je v tomto kontextu zjevné – je to členství v EU. Ano, prohrálo hlasování. Jenže z této vlády snad nenapadne ani Andreje Babiše, který horuje pro cestu normálnosti (zní skoro jako normalizace) ruku v ruce s Orbánem a Ficem, toto lano dobrovolně přešmiknout. Už aspoň proto, že Unie posílá prašule.