Napsal mi muž, který pracuje ve vysoké funkci pro vládu: „To je hnus. Na hranicích Evropy a v řadě evropských zemí se tlačí desítky tisíc zoufalých lidi, včetně matek a dětí hledajících záchranu v Evropě a my proti nim mobilizujeme armádní a policejní síly.“

S tímto prožíváním současných událostí není sám. Stejně tak jsou tady spousty lidí, kteří by možná měli pro tento přístup pochopení, ale pouze v případě, že by se problém týkal vzdáleného kontinentu. Když je to blízko – ovšem nikoli pod vlastními okny, kde Vietnamci úspěšně vedou své večerky a Ukrajinci dělají výkopové práce – mění se jejich úhel pohledu na prudce odmítavý.

Je samozřejmě možné vzájemné obviňování tu ze sluničkářství, tu ze zabedněnosti. Ano, tato dělící čára existuje a bude dál ztěžovat společný život. Uprchlická krize, po rusko-ukrajinské válce, se stala jen katalyzátorem, který uspíšil odkrytí skutečných tváří. Jenže takhle se brzy morálně vybijeme a zůstane pouze úhor zalidněný vystresovanými jedinci.

Už jako dítě mě upoutala epizoda z Mrazíka, kdy se živý ptáček v mžiku stává mrtvou hmotou. Proč? Na to má Mrazík pohotové zdůvodnění: „Kdo se blízko mé berly ocitne, usne a už nikdy neprocitne!“ Závan osudu, jehož služebníkem je dokonce sám pán lesa, je tady vlastně hrůzostrašný, ale my ho zpravidla vytěsňujeme. Protože znamená smrt.

V moderní evropské společnosti se proto raději obchází skoro všechno, co je s tímto nepříjemným mementem spojeno. Ošklivost, stáří, slabost, neúspěch, chudoba, pak jevy neznámé, protože mohou hrozit zbouráním hnízd a bublin, kde se schováváme před neodbytnou smrtí. Jaký div, že když lidé slyší, čtou a dálkově pozorují – ve skutečnosti však vnímají jen přístupy, pohledy a názory jiných – zvěsti o chaosu, zmatku, bídě, agresi, rozbití pracně poslepovaných existencí, vzpříčí se v mnoha z nich emoce. Protože to vnímají jako vzkazy od největší berly mrazilky.

V tu chvíli jsou v háji tisíciletí civilizačního vývoje. Hlásí se a vítězně vykukuje chlupatý prapředek. Jak je možné ho zahnat zpátky do podvědomí, dokud neovládl veřejný prostor se vším všudy a nenahrál vždy připraveným vůdcům? Úspěch zaručen není, ale měly by se použít právě civilizační nástroje, zejména politika coby racionalizace strachů.

Jsou to politici, kteří by měli být schopni říci lidem bez strašení, přehánění nebo bagatelizace, kde jsou rizika, jak jim čelit a co konkrétně pro to udělají. Jde to, ne že ne. Zatím ale připomínají mnozí klíčoví hráči loupežníčky, kteří vyrazili na Ivánka. Víme, jak to dopadlo.