I paní sousedka dole u výtahu se ptala, co říkám vyjádření pana prezidenta ohledně uprchlíků. Řekl jsem jí, že je to chytrý politik. Ví, co má povědět. Kdo by nesouhlasil s tezí, že uprchlíky jsme sem nezvali? Že když už k nám přišli, tak mají dodržovat naše pravidla? A že když se proti tomu budou bouřit, pošleme je pryč?

Jenže, jak se říká v Twin Peaks, sovy nejsou tím, čím se zdají být. Tyto výroky stojí za širší posouzení.

Nejméně závažným, ale nepominutelným prvkem je řečník sám. Od konce 80. let minulého století zůstává stejný jistý povahový rys Miloše Zemana. Ke své existenci potřebuje mít nepřátele, které nenávidí. Jinak mu nechutná žít.

Terče se ovšem postupem času měnily. Nejdříve to byli normalizační komunisté, pak skinheadi a podnikatelé v fialových sakách, posléze Václav Klaus (po pár dalších letech přeložený do kategorie strategických spojenců), dále členové vlastní ČSSD, také novináři a nakonec všichni vyznavači islámu a nejnověji uprchlíci.

To by nepřekročilo hranice jedné, byť vlivné osobnosti, kdyby Zeman, v tomto případě skutečně jako prezident zvolený většinou občanů ve všelidovém hlasování, nenasvítil jednu nadmíru důležitou věc, která rezonuje ve společnosti. Přihlásil se k tomu, že by nejraději chtěl postavit zeď.

Není v tom ani mezi politiky originální. V květnu 2002, kdy premiér Miloš Zeman počítal poslední dny ve Strakovce a chystal se odejít do ohlášeného důchodu, řekl v rozhovoru s Alexandrem Kramerem dosluhující šéf Sněmovny Václav Klaus na téma uprchlíků tuto větu: „Pro mne - když už o tom poprvé mluvím takto šířeji - je rizikem ztráta elementární homogenity, konzistence, koherence, soudržnosti jistého celku, ve kterém žiji, do kterého jsem se narodil a ve kterém chci také umřít.“

Není radno podceňovat tento postoj, natož se mu vysmívat jako úzkoprsému. Zeman i Klaus v tomto případě jen souznějí s nezanedbatelným procentem spoluobčanů. Jak velkým, to nám sociologické průzkumy asi přesně neřeknou. Je to ale pozice připravená celými dějinami národa, který žije v největším průvanu evropských dějin. Nelze se divit, že má v krvi ponaučení nevystrkovat hlavu nad průměr, zůstat při zdi, přežít a pokud to půjde, vybudovat si aspoň nějaký vlastní svět. Za zdmi.

Pan R. A. (není politik ani aktivista) včera na Twitteru napsal: „Obávám se, že týden po založení Evropského islámského kalifátu by největší počet lidí v Evropě, co by padal v poledne čelem k Mekce, byl u nás.“ Přehání, paušalizuje? To bez praktické zkoušky nepoznáme. Má ale oporu v minulosti.