„Nejoriginálnější“ tak byla nakonec skoro všemi opakovaná myšlenka, že Hus už český národ tolik nerozděluje. To je dobře, chce se říct. Problémem ale je, že to není důsledek jakéhosi vnitřně prožitého smíření různých táborů, jak naznačovali někteří idealisté, ale spíše důsledek lhostejnosti současné české společnosti k jakýmkoliv „hodnotovým“ sporům. Národ dnes rozdělují „na život a na smrt“ jiné věci, které se ovšem týkají povětšinou věcí zcela materiálních, kterými Hus pohrdal.

Hus je politicky nejzneužívanější postavou českých dějin. V pozdním Rakousko-Uhersku si Husa „vypůjčili“ čeští národovci coby symbol boje za národní obrození proti habsburským katolíkům. Na Husově odkazu pak stavěla i první republika, jakkoliv když umírala v době okolo Mnichova, jen málokterý z politiků se odkazem Husovy statečnosti i neústupnosti ve věci principů skutečně inspiroval.

Komunistický režim pro změnu udělal z Husa jakéhosi prvního komunistu. Husitství bylo portrétováno jako boj za sociální spravedlnost a rovnost. I v tomto případě si ale nasadil režim laťku hodně vysoko. Kdyby Hus, odmítající korupci a prohnilost vládnoucí moci, žil v době komunistického režimu, museli by ho popravit jako Miladu Horákovou. Anebo by se v zoufalství nad přizpůsobivostí vlastního národa vládnoucím poměrům raději upálil sám – jako Jan Palach.

Po pádu komunistického režimu se Hus stal jakýmsi ideologickým zbožím v postmoderním supermarketu idejí. Na Husa, oklikou přes Masaryka, se odkazovala i havlovská „pravda a láska“. Nikomu příliš nevadilo, že Hus tyto pojmy používal mnohem „bigotněji“ než humanisté Masaryk a Havel, a že pravda v náboženském smyslu, o které mluvil on, by se v dnešní „pražské kavárně“ rozhodně nerozpouštěla snadno jako nějaká postmoderní kostka cukru v kávě.

Jak pružně je možné s odkazem Husa nakládat, dokazuje i skutečnost, že na druhé straně politického spektra byl pro české bojovníky s Evropskou unií Hus symbolem národní vzpoury proti Evropě, v níž „české“ ideje prý odhalily prohnilost panujícího systému.

Je jakousi typicky českou, chce se říci téměř „cimrmanovskou“ ironií, že Husovo výročí se slaví den po svátku Cyrila a Metoděje, které si pro změnu přivlastnili katolíci. Úvahy na téma husitství a křesťanství oslavovaného na Velehradě v katolickém duchu se nám tak hezky během dvou dnů mísí v jakémsi českém guláši.

Kardinál Duka to letos podtrhl svojí tezí, že Jan Hus dneška by se necítil být ani katolíkem, ani husitou. Chce se ironicky dodat, že se sice už nedozvíme, čím by se Hus dnes cítil být, ale dá se předpokládat, že by s ním dozajista měly dnešní křesťanské církve velký problém, pokud jde o restituce církevního majetku.

A velký problém by s ním měla i celá polistopadová reprezentace. Nejspíš by stál v čele nějaké pro politiky hodně nepříjemné občanské iniciativy tepající různé zlořády. Tak to ale kardinál Duka nemyslel. A většině českého národa je asi dost lhostejné, jak Duka i čeští politici během svých povinných projevů svoje slova o Husovi mysleli.

Shodou okolností totiž nemalá část národa začátkem července odjíždí na dovolenou. Politické a mediální úvahy na téma Hus i Cyril a Metoděj tak většinově sekulárnímu, a k hodnotovým žebříčkům vcelku lhostejnému národu pěkně splývají s vůní opalovacích krémů a projevy konzumu, k nimž patří i dnešní masová turistika. Pro mnohé je „pravoláskařství“ spíše nadávka, a upálit by se nechali tak nanejvýš paprsky slunce na pláži.

Možná má pravdu historik a publicista Petr Zídek, který napsal, že bez Husa by české dějiny byly nudné a provinční. Co evidentně ne úplně domyslel, je odpověď na otázku, jak je možné, že údajně vzrušující dějiny českého národa, k nimž přispěl svojí vzpourou i Hus, mohly dát vzniknout národní přítomnosti tak nudné a provinční, že všechna velká témata dnešní doby – včetně připomínek výročí Husovy hrdinské smrti – se v českém kontextu mění v cimrmanovské karikatury a politická klišé, která nakonec mají v horoucím létě stejnou důležitost jako opalovací krém na chorvatské pláži.