Zas a znovu dostávám ohlasy nebo diskutuji s lidmi, kteří tvoří pozoruhodný sociologický fenomén. Pro svou vnitřní pohodu potřebují vytvořit paralelní realitu. Nezmiňoval bych je, kdyby jich nebylo tolik, že už nejdou přehlédnout. Naopak zaslouží si, aby se o nich pohovořilo.

Přinejmenším ti lidé, s nimiž přicházím do styku, se orientačně dělí na dvě skupiny. V první jsou nebojácní bojovníci za hodnoty. Jako příklad mohu uvést inženýra, který nedávno v dopise vášnivě tepal Spojené státy americké za to, že zrušily stabilitu světa a dál přispívají k tomu, že se nám všem žije hůř.

Ještě otevřenější byl někdejší vojenský pilot, který fakticky omlouval ruský letoun, který záměrně minul americký letoun o tři metry, protože k incidentu došlo „v těsné blízkosti výsostného území Ruska, a tedy ve vzdálenosti mnoha tisíc kilometrů od vzdušného prostoru USA“. Ruským lídrům se pak zjevně nemůže nikdo divit. Jsou v právu.

Oba pánové, a s nimi další, stojí na kdysi předsunuté, nyní opuštěné vartě. Hájí socialistické společenství a Varšavskou smlouvu proti zvrácenému, nebezpečnému, protilidovému světu imperialismu. Je to stejně hodné respektu jako případy vojáků, které po druhé světové válce zapomněli odvolat z jejich stanovišť a ti ještě dlouho v dobách míru vedli bojové operace (zní to sice jako vtip, ale kdysi se o tom i psalo).

Voják nepřemýšlí, voják plní rozkazy. Byť v dnešní době může vypadat jako postava z jednověté anekdoty: „Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo.“ Mně jsou ale se svou přímostí bližší než členové druhé skupiny, kteří si osvojili chování chytré horákyně. Oni takzvaně vyvažují.

Zatímco voják říká svůj názor na rovinu a netají se tím, že nositele jiného postoje považuje přinejmenším za zbloudilce, ale spíše za potenciální nepřátele, vyvažující horákyně vrší argumenty (zpravidla s odkazem na jiný zdroj) a dochází k závěrům (zpravidla s odůvodněním, že chce vidět svět v jeho mnohosti), které jsou v podstatě stejné jako ty, které mají periferní vojáci naší doby. Jen je nikdy nevysloví vlastním jménem a k zmíněným vojákům se obvykle veřejně nehlásí. Jak je to při osobních setkáních, nevím.

Při nedávné debatě na toto téma jsem zaslechl mínění, že „letadla“ jsou pětadvacet let po listopadu 1989 stále stejná, kdežto „horákyně“ se zpočátku lekly, že časy se definitivně mění, a nahodily mimikry. Teď se prý hluboce nadechly a opatrně říkají, co si myslí.

Je dobře, že mohou své postoje zveřejňovat. V dobách, kdy byli vedoucí silou, by nic takového nepustili.