KOMENTÁŘ: Dobyti nebo osvobozeni? - Jiří Pehe

Diskuze prostě v současnosti nemůže dospět k žádnému autoritativnímu závěru, protože se do ní ještě stále až příliš promítají nejrůznější předsudky, osobní zážitky i nánosy propagandy. Záleží především na tom, jak kdo dnes chápe slovo „osvobození“.

Ti, kdo ho primárně chápou jako osvobození „od“ (v našem případě od nacistické okupace), jistě vidí příchod Rudé armády jako skutečné osvobození, jakkoliv reprezentovala jiný totalitní režim a jakkoliv nás možná bez předešlých dohod velmocí mohli osvobodit Američané.

Ti, kdo naopak pod pojmem „osvobození“ chápou především návrat úplné politické a občanské svobody („svoboda“ koneckonců tvoří kořen slova „osvobození“), asi příchod Stalinovy Rudé armády jako osvobození mohou jen těžko vnímat.

Na druhou stranu lze argumentovat, že na rozdíl od jiných pozdějších sovětských satelitů se od nás Rudá armáda stáhla. Ke Stalinově geopolitickému uvažování sice v té době nepochybně patřilo, že území, která Rudá armáda obsadila, považoval Sovětský svaz za svoji sféru vlivu s tím, že ve většině těchto zemí nastolil krátce po válce komunistický režim.

Ale u nás byla ale situace poněkud jiná. Rudá armáda odešla a je možné argumentovat, že navzdory silnému sovětskému vlivu po roce 1945 jsme si nástup komunismu v roce 1948 přivodili z větší míry sami. Což by se dalo interpretovat i tak, že s námi SSSR tak úplně nezacházel jako s dobytým územím, jehož obyvatelé nemají žádnou volbu.

Pokud přijmeme argument, že Československo nakonec Stalin „dobyl“,  nikoliv „osvobodil“, je třeba říct, že i k tomu notně, stejně jako k nastolení komunistického režimu o tři roky později, přispěla sama československá politika. Edvard Beneš a jeho lidé v podstatě pomohli zařadit Československo do sovětské sféry vlivu ještě před koncem války. Rozdíl mezi „dobytím“ a „osvobozením“ byl proto poněkud rozmazaný.

Je také třeba rozlišovat mezi Slovenskem a českými zeměmi. Komunistická propaganda sice po válce s odkazy na Slovenské národní povstání vytvořila fikci, že i Slovensko bylo osvobozeno, ačkoliv coby spojenec Berlína bylo ve skutečnosti spíše „dobyto“. České země coby nacisty okupované území byly v poněkud jiné situaci. O tomto rozdílu mezi oběma národy se ale později příliš nemluvilo, protože jinak by bylo těžké obnovit Československo.

Jisté je, že k odpovědi na otázku, zda se Rudá armáda chovala jako osvoboditelka nebo dobyvatelka, těžko dospějeme, když budeme kupříkladu uvádět, kolik u nás padlo rudoarmějců. Více než 130 tisíc jich mohlo padnout, ať už Československo „osvobozovali“ nebo spíše „dobývali“.  K odpovědi, zda šlo o osvoboditele nebo dobyvatele, nedospějeme, ani když budeme vypočítávat, kolik žen rudoarmějci znásilnili, nebo kolik uloupených věcí s sebou odvezli zpět do SSSR.

Jak vnímal Stalin příchod Rudé armády k nám sám Stalin je jedna věc, ale pokud jde o „nás“, důležitější je, zda Československo mělo v letech 1945 - 1948 ještě reálnou možnost se ze sovětské sféry vlivu vymanit tak, jako se to podařilo později Rakousku, anebo zda by takový pokus skončil jen návratem Rudé armády do země.

A právě na otázku, kolik jsme měli po roce 1945 reálně vlastní svobody, nelze ani 70 let po skončení války nalézt jasnou odpověď. Nicméně se zdá, že ti, kdo tvrdí, že Československo bylo „dobyto“ (takže nám Stalin pod hrozbou návratu Rudé armády kupříkladu zakázal i přijetí Marshallova plánu v roce 1947), ale zároveň tvrdí, že jsme si nástup komunismu přivodili sami, se ocitají v částečné logické pasti.