Na uveřejněné priority sociální demokracie pro nadcházející rok reagoval prohlášením, že to je „recept na další Řecko“. Pro takovou zkratku se v médiích a v politologii vžil název „řecká lež“.

Operuje totiž s představou, že současné problémy Řecka, potažmo celé eurozóny jsou výsledkem utrácení státu a takzvaného žití nad poměry. Toto zjednodušení je přinejlepším polopravdou. Je pravda, že Řecko hospodařilo s vysokými deficity, ale stále udržitelnými a nižšími než například Itálie.

Do nynější situace Helénskou republiku a eurozónu přivedla především finanční krize. Ta nezačala ani v Evropě, ani v Řecku. Má své konkrétní viníky, jimiž jsou eufemisticky nazývané finanční trhy, což jsou reálné soukromé osoby vlastnící banky, hedgeové fondy apod. Tyto byly předmětem nedostatečné a nefunkční regulace ze strany států a jejich nezřízené obchodování s finančními deriváty, branými jako hotové peníze, vyústilo v krizi nebývalých rozměrů.

Banky plné toxických úvěrů využily svého silného postavení v ekonomice. V souladu s prohlášením, že jsou příliš velké na to, aby byly ponechány svému osudu, zažádaly o pomoc státy, které je předtím dle zásad volného trhu měly nechat na pokoji.

Ty volání o pomoc vyslyšely a v období let 2008 až 2011 vydaly evropské státy na záchranu bank třetinu HDP celé Evropské unie. Tato částka, rovnající se přibližně čtyřiceti rozpočtům České republiky, byla převedena do soukromých rukou a státům později samozřejmě chyběla. Pozdější tvrzení, že státy nemají peníze, protože si jejich občané žili nad poměry díky školství či zdravotnictví zdarma, tedy užívání veřejných služeb, zdá se z oblasti snů.

Nemenší podíl na současných problémech má nevhodné řešení krize spočívající v pouhých „tupých škrtech“ - neboť, jak vhodně poznamenal nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman, ani podle údajů Mezinárodního měnového fondu se v historii žádná země z krize neproškrtala. Vědomy si této skutečnosti, Spojené státy do ekonomiky vydatně investovaly, podpořily střední třídu, státní zaměstnance, vědu, výzkum, infrastrukturu. A z krize se dostaly ve srovnání s Evropou poměrně rychle.

K prosperitě a blahobytu je potřeba cíleně investovat. Zadlužení je totiž v principu neutrální, je důležité, jak je cílené, aby bylo dobré nebo špatné. Zda prorůstové, či nikoliv. Debata o dluhu a krizi nelze redukovat na debatu o suverénním dluhu států.

Pan ministr tedy nezvolil vhodný způsob, jak makat a vše prostě zařídit. Jestliže odborným zázemím nedisponuje hnutí ANO, jako ministr financí má dostatečný aparát k tomu, aby dokázal věcně argumentovat, proč ne zvýšení platů o tři procenta, ale o dvě, pět či žádné. Proč daně snížit nebo zvýšit.

S tím může komunikovat s partnery v koalici, v médiích si pak všichni rádi přečtou věcné argumenty. Je to lepší než opakovat dokola mantru řecké lži po vzoru evropských populistů a části pravice. I Řecko by na tom bylo lépe, kdyby investovalo do ekonomiky, infrastruktury a vzdělání. K růstu ekonomiky je potřeba investovat ze strany státu, pokud chybí peníze soukromé.