Čeští politici se v diskuzích o možné společné evropské politice ve vztahu k uprchlíkům doposud kroutili jako žížaly čerstvě vytažené ze země.

I před nadcházejícím mimořádným summitem EU k uprchlické kalamitě tak zopakoval český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, co už jsme v poslední době mnohokrát slyšeli: věc prý nevyřeší "dokonalý systém" distribuce uprchlíků do zemí EU, ale jen změna situace přímo v těch zemích, odkud se uprchlíci snaží do Evropy dostat. Do těchto zemí je prý třeba vrátit fungující instituce a zabránit tomu, aby se z nich masově utíkalo. Je také třeba nenahrávat naší přílišnou ochotou přijímat uprchlíky pašerákům, kteří uprchlíky do Evropy dovážejí.

Zaorálek a další čeští politici ovšem míchají jablka s hruškami. A dělají to schválně, aby zastřeli českou neochotu podílet se coby člen EU na přijetí proporcionálního počtu uprchlíků, kteří už jsou v Evropě.

Je totiž jasné, že situaci v rozvrácených zemích se nepodaří změnit rychle. Čeští politici přitom nedokážou odpovědět bez vytáček ani na otázku, zda by se naše země přímo účastnila stabilizace rozvrácených zemí. Přímo prý nespíš ne, musí se to zvážit, ale pošleme peníze. Už jsme prý poslali 100 miliónů korun…

Kdyby řekli, že do budoucna budeme usilovat o stabilizaci rozvrácených zemí, aby odtamtud nemuseli lidé masově prchat, ale že si zároveň uvědomujeme, že je to hudba budoucnosti, a proto nyní plně přijmeme svůj díl odpovědnosti jak za přijetí proporcionální části uprchlíků, kteří už jsou v Evropě, tak za pomoc při učenější ochraně evropských hranic v zemích nejvíce zasažených přílivem uprchlíků, byla by to jasná řeč.

Jenže přímé řeči se od českých politiků nedočkáme. Jakmile se novináři zeptají kupříkladu na to, kolik uprchlíků z těch, co už jsou v Evropě, zejména v Itálii, je Česká republika připravena přijmout, spustí se kolovrátek o potřebně „systémových“ opatření. Co na tom, že na to se jich ale v současné situaci Brusel a italská vláda neptají.

Pokud se Češi budou nadále vykrucovat, pak bychom si měli otevřeně odpovědět na otázku, zda chceme vůbec být v EU, která má společné vnější hranice. Česko praktikuje jednu z nejméně vstřícných politik vůči uprchlíkům a přistěhovalcům v celé Evropě. Není ale možné od ostatních jen brát, a když pak oni čelí humanitární krizi, tvářit se, že se nás to netýká.

Víceméně xenofobní přistěhovalecká politika, kterou Česko ve srovnání s většinou ostatních zemí EU zatím praktikovalo, je ostudná i v konfrontaci s posledními údaji, podle kterých se prudce zvyšují počty Čechů pracujících v ostatních zemích EU. Jsou jich statisíce, což jistě pomáhá jim i domácí ekonomice. Komu jsme ochotni pomoct my?