Tedy země, v níž kvete obrovská korupce a bují neuvěřitelné skandály v nejvyšších kruzích (Nečas, Nagyová) a v níž je nemalá část voličů nakonec z čirého zoufalství schopná coby spasiteli uvěřit miliardáři s mesianistickými sklony, který chce prý zachránit český stát, ač je ve své funkci ministra financí v obrovském konfliktu zájmů.

Leckoho mohlo napadnout, že pokud toto číslo Newsweeku dostali do rukou i američtí vojáci, jejichž konvoj se právě blížil k našim hranicím, museli si při souběhu toho, co se dočetli ve výše zmíněném článku, a zpráv o tom, co vyvádějí nejrůznější „přátelé Ruska“ u nás v reakci na jejich průjezd Českem, klást otázku, proč by měli v případě nějakého konfliktu nasazovat svoje životy za tuto podivnou zemi.

Vždyť ta se ve světle textu v Newsweeku rozhodně nejeví jako fungující demokracie a ve světle zpráv o mediálně hlasité antiamerické hysterii našich přátel Putina, komunistů, hájkovských „protiproudistů“ a senátorů Velebů či Doubravů ani jako americký spojenec.

Jenže pak přišla zpráva o průzkumu veřejného mínění z dílny renomované agentury STEM/MARK, podle něhož 82 procent Čechů nemá s americkou kolonou žádný problém. Nemalá část si dokonce myslí, že je nedůstojné o celé věci diskutovat, protože průjezd spojeneckého konvoje je věc zcela normální.

Sebevědomá tvrzení nejrůznějších odpůrců americké kolony, že reprezentují většinu společnosti, se rozplynula jako pára nad hrncem.

A jako pouhá intelektuální pára se začaly jevit i hlubokomyslné úvahy některých komentátorů, kladoucí kupříkladu rovnítko mezi někdejší snahy nekonzervativní Bushovy administrativy – známé snahami štěpit Evropu na starou a novou – umístit na české i polské území bez větší koordinace se zbytkem NATO americký radar a průjezd amerického konvoje přes naše území ze společného cvičení NATO na Baltu, které bylo navíc samo reakcí na agresivní chování současného Ruska.

Ve světle jasné podpory většiny veřejnosti pro průjezd amerického konvoje se jeví jako stejně povrchní také nejrůznější úvahy o tom, proč právě Čechy může vzhledem k jejich prý specifickým historickým zkušenostem, na rozdíl třeba od Poláků, americká kolona traumatizovat. Ukazuje se totiž, že většina občanstva nejen není traumatizovaná, ale dokonce se ani netopí, na rozdíl od některých komentátorů, v tradičních čecháčkovských úvahách o tom, zda nám spojenecký konvoj náhodou neucpe, popřípadě dokonce snad nepoškodí tu či onu silnici.

Rázem se nad českou kotlinou trochu rozjasnilo. Možná Češi mají problém s provozováním demokracie, ale ukazuje se, že v základní hodnotové a geopolitické orientaci má naprostá většina z nich jasno. A to je příslib do budoucnosti.

A dobrých zpráv je víc. I někteří z těch Američanů, kteří si přečetli článek v Newsweeku, si třeba také přečetli výborný text Paula Wilsona v prestižním The New York Review of Books o názorové výměně na podstatu komunismu, postkomunismu i antikomunismu mezi Adamem Michnikem a Václavem Havlem.

Nebo oslavný text v prestižním časopise The Atlantic z pera proslulého komentátora Michaela Ignatieffa, nazvaný „Hrdina, kterého Evropa potřebovala“. Ten se ve velmi příznivé recenzi knihy Michaela Žantovského o Václavu Havlovi zamýšlí nad diametrálně odlišným – o poznání pozitivnějším – příspěvkem naší země svobodě a demokracii, než jak to ponuře líčí Newsweek.

Je prostě osvěžující se dozvědět, že tahle země může být na západ od nás ještě pořád známá nejen kvůli vulgaritám současného prezidenta, těžko pochopitelným útokům některých tvůrců naší zahraniční politiky na prý překonaný „havlovský“ lidskoprávní atlanticismus, hlasitým proruským trollům a bizarní politické kultuře, ale také jako země, v níž byli a jsou lidé, kteří dokázali zbytek demokratického světa pozitivně oslovit.