Přestanou umírat civilisté i vojáci. To je hlavní naděje, která vzešla z jednání v Minsku. Možná. Protože mezi předpokládaným začátkem zastavení bojů a chvílí, kdy byl dohodnut, je několik dlouhých dnů. Právě teď by mohla válka na jihovýchodě Ukrajiny nabrat největší obrátky a nechat za sebou nové mrtvé. Ale je dobře, že se v Minsku dospělo alespoň k nějaké dohodě.

Další nadějí je, že budou stažena „cizí vojska“. Tomu se říká eufemismus čili slovo, které cudně zastírá pravou podstatu. Na území Ukrajiny mohou v této chvíli být jediná cizí vojska a to ruská.

Nějaká naděje svitla i pro obyvatele Donbasu. Ruští novináři píší ve svých reportážích, že ti, kteří odtamtud neutekli do RF (menšina) nebo do zbytku Ukrajiny (většina), jsou v depresi proto, že pochopili: Moskva, která je vybudila ke vzpouře, měla zdejší lidi pouze jako platidlo ve velké geopolitické hře. Donbas měl zůstat ranou na těle Ukrajiny. Minská ujednání o zájmech tamních lidí mluví, ale stejně obecně jako předtím.

Naději mají Ukrajinci, že bude propuštěna z ruského zajetí jejich poslankyně, letkyně Naďa Savčenková. Ale ani toto není jisté. Text je v tomto bodě formulován tak, že ruské straně stačí prohlásit, že je držena na území RF podle ruského zákona, a nic se nezmění.

Tak je to se vším, co se týká minských ujednání. Nemají opravdového garanta. Ani jeden z nejvyšších státníků, kteří dlouho seděli za zavřenými dveřmi v minském paláci, nic nepodepsal, osobní odpovědnost nepřevzal. Omezili se na prohlášení.

Zároveň začala v Rusku velká vojenská cvičení. Během soudu, který se ve stejnou dobu konal v Moskvě, sdělila zástupkyně státního tiskového dozoru v líčení proti Alexeji Navalnému, že slovo protest nemá v ruském veřejném prostoru co dělat. Na východě Ukrajiny se dál bojovalo. Na strategických cílech Kremlu se Minskem nic nezměnilo.

Jestli je po Minsku-2 nějaká naděje pro euroatlantický svět, je to naděje, že hrozící horká válka se posune do jiné polohy – války studené. Zní to, obzvláště pro mladší generace, jako perverze, jako návrat Godzilly, o které pouze četli. Starší si pamatují, že se za předchozí studené války doopravdy ve velkém neválčilo. Že se zachovávala nepsaná dohoda: do vymezených území se navzájem otevřeně neleze. Ale může se obchodovat.

Tehdy to skončilo ekonomickým vyčerpáním SSSR a změnami ve světě. Jak to může skončit nyní, těžko odhadnout. Kdyby se ale přitom nevraždilo tolik jako teď, byla by to v porovnání s dneškem hořká výhoda.