Článek
Začnu historkou, která s námi zdánlivě málo souvisí. Ruský publicista Konstantin Eggert, který má pravicově demokratické názory, se pozastavil nad pozicí levice ve své zemi tváří v tvář mezinárodní krizi.
Všiml si případu předáka Levé fronty Sergeje Udalcova, vězněného po procesu, který Eggert, a nejen on, pokládá za inscenovaný a nespravedlivý. Jenže Udalcov vedle zuřivého odporu proti drsnému kapitalismu v Rusku svými prohlášeními již z vazby překonal i největší příznivce režimu, pokud jde o imperiální ambice, útoky na Ukrajinu a na Rusy, kterým se tato politika nelíbí.
„V mém chápání může být moderní levice čímkoli, ale nesmí být imperialistická a šovinistická,“ napsal Eggert. Pokračoval, že ruská levice žije stesky po fantaskní minulosti, v níž se Hitler a Stalin stali přáteli a spojenci.
Udalcov není spojen s oficiálními ruskými komunisty, ač ti jeden čas koketovali s myšlenkou, že mu předají stranu coby mladé krvi. Názory ale mají obdobné: na fotografii ze své svatby má Udalcov na sobě jako slavnostní oblečení tričko se Stalinem.
Mělo to mírně komické pokračování. Ozvala se na Twitteru Udalcovova žena, která začala zjišťovat, co je zač ten Eggert, který vypadá tak nesympaticky. Pak vytáhla společnou fotku Eggerta s Vitalijem Kličkem a bylo jí vše jasné. Výměnu názorů s publicistou ukončila argumentem: „Jste blb.“
Proč to všechno vyprávím? Proto, že naše levice se až tak v postojích k téže krizi neliší. KSČM sice vypracovala teorii, že věřit se nemá ani RF ani USA, ale jakýmsi řízením osudu jí to v konkrétních věcech pokaždé přeskočí ke kremelským věžím.
ČSSD, která se prezentuje jako demokratická levice, ignorovala mimořádně významnou bezpečnostní konferenci v Mnichově, na které se řešilo, řečeno bez servítků, zda ještě zabráníme válce s Ruskem, nebo je neodvratná. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek dal přednost účasti na jednání ústředního výkonného výboru. Ani pak do Mnichova nejel. Prý ho rozbolelo koleno.
Lev Tolstoj ve Vojně a míru popisuje Napoleona, který si samolibě říká: „Chvění mého levého lýtka je velké znamení,“ čímž míní, že je to chvíle státnických rozhodnutí. Zaorálkovo bolavé koleno jen ilustrovalo postoj: „O nás bez nás? Tak jo. Jsme malí páni.“
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
V St. Louis jsem viděl amiše, příslušníky sekty, která se dobrovolně izoluje a žije striktně podle pravidel z hodně zašlých časů. Amerika je ovšem velká, mohou se ukrýt do svých osad mimo důležitá centra a vedou to tam po svém. Naše levice amiše často připomíná. Jenže my jsme na nebezpečné křižovatce.