Článek
Víkendový sjezd Strany zelených totiž symbolicky zahájil sezónu nejvyšších stranických zasedání, která nás čekají v první polovině letošního roku. Vedle zelených se totiž na jaře sejdou i delegáti všech tří aktuálně vládních stran – ČSSD, ANO2011 a KDU-ČSL. A zatímco zelení řeší, jak se do velké politiky vrátit, tři koaliční strany se patrně za své výsledky z posledních voleb a za dosavadní účinkování ve vládě pochválí a svým předsedům dají mandát na to, aby pokračovali ve svých funkcích.
Asi nejmenší obavu o svůj osud může mít Andrej Babiš, zakladatel a předseda hnutí ANO2011. A to nejen proto, že je de facto i jakýmsi majitelem svého hnutí, ale proto, že na jeho rétoriku a politiku veřejné mínění zatím reaguje rostoucími preferencemi. A to i přesto, že některé jeho politické názory, jako například nedávný návrh, aby plat poslancům stanovovala vláda, jsou nejen v rozporu s fungováním parlamentarismu všude na světě, ale i se zdravým selským rozumem.
Babišovi neubírá na popularitě ani skutečnost, že převzetím vládní odpovědnosti už nemůže naplno využívat protestní prvek, který jej dostal do Sněmovny. Nicméně pořád může argumentovat tím, jaké kostlivce jeho ministři nacházejí ve skříních a co všechno se dělo špatně. S tím si ještě nějakou dobu vystačí, ale nejpozději v polovině funkčního období by už jeho voliči měli čekat něco více. Protestní rétoriku ale patrně hnutí bude využívat hojně v následujícím roce a půl na krajské úrovni, která je ještě tou poslední, kde ANO2011 nemá zastoupení.
V tomto ohledu bude logicky prvním na ráně ČSSD, vítěz krajských voleb z let 2008 a 2012, aktuálně držící hejtmanské posty v 11 ze 13 českých krajů. Jestliže na celostátní úrovni se ANO2011 pro průnik do sněmovny vymezovalo zejména vůči tehdy vládnoucím středopravicovým stranám a s ČSSD si tak do jisté míry mohli notovat, pro účely soupeření na krajské úrovni čeká obě nejsilnější koaliční strany boj z opačných pozic. A to může zejména v roce 2016 vést k řadě vnitrokoaličních roztržek. Tato situace prověří vnitřní soudržnost sociálních demokratů.
Je-li strana atakována zvenčí, měla by se přirozeně semknout uvnitř. To patrně sociální demokraté na svém sjezdu v březnu letošního roku učiní, alespoň to tak zatím vypadá. Předsjezdové nominační procesy žádné kontroverze zatím nevyvolávají, někdejší iniciátoři sesazení Bohuslava Sobotky jsou potichu nebo nekandidují a vedení má situaci ve straně pod kontrolou. Ale klíčové bude, jak dlouho jim tento klid vydrží, a zejména jak strana projde zatěžkávací zkouškou před krajskými volbami. Jestliže jsem před chvílí konstatoval, že vnějšímu ohrožení je nutno čelit semknutím se uvnitř, tak zároveň je bohužel pravda, že nestabilita vyvolaná tlaky zvenčí často vedla k mobilizaci různých vnitrostranických frakcí a vyvolávání či oživování vnitrostranických sporů. Někteří bývalí předsedové ČSSD by mohli vyprávět, své zkušenosti by mohli přidat i někteří vrcholní představitelé jiných stran.
Ze soupeření ČSSD a ANO2011 může těžit třetí koaliční partner, KDU-ČSL. Strana se dokázala v roce 2013 vrátit do Poslanecké sněmovny, solidně si vedla i v senátních a komunálních volbách. Nezapojuje se příliš do konfliktů svých dvou koaličních partnerů, což na straně jedné vypadá, že na některé věci nemají názor nebo jim nestojí za to mít na ně názor, na straně druhé v české společnosti unavené hádkami politických stran a politiků jim tento postoj rozhodně nemůže příliš uškodit. I jejich předseda Pavel Bělobrádek patrně bez problémů uhájí post a tedy i povede stranu nejenom v letošním nevolebním roce, ale i do krajských voleb příští rok, v nichž obhajují účast ve dvou krajských radách.
U lidovců se patrně bude na sjezdu a v rámci dalších vnitrostranických fór vyhodnocovat i volební spojenectví s jinými subjekty z loňských komunálních voleb. Vzhledem k nerovnému regionálnímu rozšíření podpory KDU-ČSL se v místech s nižší podporou je na mnoha místech pro stranu v podstatě nutností spojit se s jinými, pokud chtějí uspět.
Ukázalo se to právě v rámci komunálních voleb, například v Praze. V této strategii se skrývá i potenciál pro další menší strany, například pro zelené, jimiž jsem komentář zahájil. Na druhou stranu ani spojování sil malých stran nemělo v české politice vždy na růžích ustláno. Krátkodobě zafungovaly, ale z hlediska dlouhodobé nebo opakované spolupráce ztroskotávaly. Malé strany mají často velmi ambiciózní lídry. Cítí se, že zrovna oni vyzvednou stranu nahoru. A když se dá dohromady více malých stran, je zde více ambiciózních lídrů, lidově řečeno více kohoutů na jednom smetišti. A to pak může tato spojenectví pohřbít.
Petr Just
Je český politolog a vysokoškolský učitel. Působí jako vedoucí katedry politologie a humanitních studií Metropolitní univerzity v Praze. Pět let na této škole působil i jako prorektor pro studijní záležitosti.
Přednáší i na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity.