KOMENTÁŘ: Vzhůru na lyžáky! - Václav Klaus ml.

Takže si odpustím novoroční přežvýkání již napsaného a můžeme se věnovat radostnější záležitosti: napadl sníh, začínají pomalu lyžařské školní kurzy, tzv. lyžáky.

Lyžáky jsou nejlepší součástí školního života ze všech úhlů pohledu. A to jsem zažil jeden v sedmé třídě základní školy, jeden na gymplu, jeden na vejšce (v Praze zrovna probíhal Palachův týden 1989) a spoustu jako učitel.

Možná mám akorát rád hory a celé mládí jsem strávil po lyžařských závodech, tak nejsem objektivní, ale lyžáky jsou prostě super.

Bohužel jich v posledních letech ubývá, a to ze dvou důvodů.

1) Sjezdové lyžování je velmi drahý sport, čím dál menší část populace lyžuje a na normální škole tak 70–80 % žáků nemá žádné vybavení a ani motivaci. Při ceně okolo 5000 Kč za týden pak škola prostě zájezd neprodá (nenaplní autobus a chatu).

K tomu přispívá i hédonismus tělocvikářů (a lenost ředitelů majících je kontrolovat), kteří si chtějí sami dobře zalyžovat, a tak se „jezdí do Rakouska“ a podobných lukrativních destinací. Přitom ale lyžák má být co nejlevnější a klidně mimo vyhlášená turistická střediska, protože hlavní je „jít večer do pokoje za holkama“ (odkud vás stejně učitel za pět minut s vyhrožováním vyvede :-)) a je úplně jedno, zda jde o ubytovnu či tříhvězdičkový hotel a kolik (kilo)metrů má přilehlá sjezdovka.

2) Bezpečnost. Na mém prvním lyžáku (1983) neměl nikdo helmu, ani páteřák, ani připojištění. Vázání seřizovali tatínkové, pokud se seřídit dalo. Žádná z našich učitelek neměla „Kurs“ a vlek („šlepr“ s nahazovacími kotvičkami) byl pro slabší lyžaře „o život“ – přesto se lyžovalo a ve vánici pochodovalo na běžkách – do umdlení. Nikdo nezemřel, jsme hrdinná generace (Husákovy děti).

Ale doba se změnila. Když si před třiceti lety někdo zlomil nohu – tak byl prostě nešika a zlomil si nohu, smůla. Dnes to bude s nemalou pravděpodobností kauza (certifikát o seřízení vázání, dozor na svahu a jeho trajektorie během úrazu, kvalita úpravy sjezdovky, viditelnost, úroveň poskytnuté první pomoci, kvalita a úplnost informací rodičům po úraze, vhodně zvolené lékařské zařízení…).

To nepřeháním. Kolegové z partnerských amerických či anglických škol se vždy velmi divili našim letním vodáckým a zimním lyžařským akcím. U nich nic takového není, protože se bojej. Hodnota lidského zdraví a právnické postihy rostou geometrickou řadou. A u nás taky.

A ještě jedna věc není, co bývala. Vždy mě (jako učitele v uplynulých dvaceti letech) velmi iritovala ponižující prezentace mužů učitelů v televizi či filmech. Vesměs byli prezentování jako zoufalci, byť různých typů. Když jsem v paměti pátral po posledním chlapovi s nějakým normálním charismatem – tak mi vyšel Radoslav Brzobohatý coby profesor Karda ve filmu Sněženky a machři. Tedy Sněženky a machři 1.

Jojo, to bejvávaly „lyžáky“.