Kopyta měl jako z Arizony. Ten Gorbačov, co ho znal celej Dlabačov. V devadesátých letech to zpívala kapela Žlutý pes. Dál tam bylo: „Přišel a zase odešel a nikdo se kvůli tomu nevěšel.“ K moci se drali jiní, musel z kola ven. Perestrojka bude mít příští rok třicet let. Jejímu duchovnímu otci je třiaosmdesát.

Zkoušel vrátit se do politiky, ale nejen že ho nikdo nechtěl. Stále víc lidí ho nenávidělo. Měli za to, že jim vzal život, který se sice odehrával ve smrádku, ale na druhé straně když se nevětrá, nemůže člověk chytit průvan, a tím pádem nějaké nachlazení.

Většinová ruská společnost mu trochu odpustila, když viděla v médiích obrázek, jak pláče nad rakví ženy Raisy. Ale odpustila jen trochu. A do času. Když se s pozdním Vladimirem Putinem vrátily sovětské nálady v novém ustrojení, začalo se na Toho, Kdo Nás Zrádcovsky Zbavil Stability, nasazovat víc než dříve.

Sám Gorbačov se netajil kritickým vztahem k nástupcům. Za Jelcina ho hnala uražená ješitnost až osobní zášť. Putina, pak Medvěděva a pak zas Putina nikdy příliš nechválil, i když se tak vášnivě jako vůči muži, který ho vyštval z úřadu, neprojevoval.

Před nedávnem nebylo o Michailu Gorbačovovi nějaký čas slyšet. Pak se vynořil v ohlasu na smrt svého bývalého souputníka za perestrojky Eduarda Ševardnadzeho. Letmo zmínil své četné operace a časté pobyty v nemocnici. A pak se otec perestrojky ocitl na stanici Krym. S prohlášením, že poloostrov byl vždy ruský a anexe je obnovením spravedlnosti.

Na rozdíl od současného Putina byl Gorbačov na Západě stále vnímán jako člověk, s nímž se dá dělat byznys, jak kdysi prohlásila Margaret Thatcherová. Proto před pár dny bylo jeho jméno v titulcích zpráv světových médií. Jako před 25 lety.

Gorbačov vystoupil v Německu, kde spolu s jinými aktéry připomněl pád berlínské zdi. Ale také svou někdejší roli světového státníka. Udělal to s chutí a bylo na něm vidět, jak dobře se tehdy cítil coby člověk, bez jehož svolení se v tehdejším světě nic nehnulo.

Hlavním úkolem bývalého státníka ovšem nebylo vzpomínání, ale hájení Putinovy politiky. Přes veškerou vzájemnou nevraživost mají jedno společné. Oba se nikdy nesmířili s rozpadem Sovětského svazu.

Řečnicky to postavil první a poslední prezident SSSR na výzvě vrátit se ve vztazích mezi Ruskem a Západem k časům, kdy byl ve funkci on. Tehdy jsme se dokázali dohodnout a dohody jsme plnili, vzpomínal. Přiznal také, že tvrzení kremelské propagandy, že mu Západ slíbil nerozšíření NATO, je lež, tudíž že i jeho západní partneři drželi slovo. Proč by tedy nebylo možné obnovit důvěru nikoli vůči SSSR, ale vůči Rusku, a nikoli vůči Gorbačovovi, ale vůči Putinovi?

Jenže už neřekl, že tehdy Sovětský svaz pod Gorbačovovým vedením kráčel od agresivity ke spolupráci. Rusko pod Putinem jde opačným směrem. Gorbačov dohody plnil, Putin je sabotuje. V každém případě bývalý sovětský prezident roli kremelského vyslance vědomě naplnil. Jestli dost dobře na to, že jednoho dne, až tu s námi nebude, přijde shora příkaz, že se s ním musí vlast rozloučit jako se svým velkým synem, to nevíme. A i kdyby to udělal s touto myšlenkou, stejně v dějinách zůstane díky jiným skutkům.

Protože „po něm tu zbyly samý volný zóny“, jak zpíval Žlutý pes. Po muži, který ho do Berlína vyslal, už tu je Krym a východ Ukrajiny. A bůhví, co všechno nás čeká.