Článek
Strana má program, který jistě klade větší důraz na sociální jistoty, než tak činí kupříkladu strany bývalé pravicové vlády, popřípadě hnutí ANO, ale neformuluje své cíle v jazyku srozumitelného „světonázoru“, ale jen nejrůznějších - reálných i méně reálných - malých i větších slibů.
Voličům pak přičinlivě účetnicky vypočítává, kolik procent slibů už údajně najdou v kolonce „splněno“. V tomto upachtěném shonu za uspokojováním „našich voličů“ se nedostává na podstatnou debatu o tom, co by v dnešním světě měla moderní levice být, anebo zda chce ČSSD vůbec být něco víc než jen slibotechna pro určitý segment voličů.
Voličstvo strany tak tvoří stále více převážně sociálně znejistění starší lidé z malých měst a vesnic. Pro mladé a vzdělanější městské voliče je strana, v níž se nevede žádná podstatná diskuse o její identitě a zásadnějších tématech, která hýbou současným světem, zcela nepřitažlivá.
Není divu, že taková strana dostává na frak i od politického hnutí, které je ve své podstatě ještě rosolovitější - tedy téměř zcela bez programu a jasných vnitřních struktur. Ale které má alespoň lídra, jemuž celá ta hrouda politické huspeniny jménem ANO prostě patří, a on s ní - nu „ANO“ - všechno prostě zařídí, aniž by se tvářil, že má nějakou politickou ideologii a že potřebuje vnitrostranickou demokracii. Potřebuje jen kompars.
Ale vraťme se k ČSSD. Ve straně bez jasné ideové osy jsou nesrozumitelné i její vnitřní spory. Co vlastně v ČSSD ideově reprezentují její různé znesvářené skupiny? Když strana propadne ve volbách ve velkých městech, je tomu prý tak proto, že se v nich hádali jacísi straničtí funkcionáři. Anebo proto, že tradiční strany prý jsou příliš zahleděné do sebe, což je třeba nějak změnit.
Jak se ale strana, která programově připomíná hroudu aspiku, může rozhlédnout okolo sebe a někam viditelně směřovat? S pomocí jakých programových cílů a srozumitelných idejí se vymaní z malých i větších politických kšeftů na lokální i centrální úrovni a z politické kultury odškrtávání údajně splněných slibů „našim voličům“?
Není divu, že taková strana bez názoru je velmi znejistěna tváří v tvář jakékoliv větší mezinárodní krizi, která přesahuje hranice domácí politiky. Ať už přijde řeč na sankce vůči Rusku, politiku NATO, vztahy s Čínou nebo prosazování lidských práv, její představitelé pokaždé reagují jako politický rosol, který se chvěje nejistotou, což se snaží zastírat často chatrnou teoretickou nadstavbou. A jelikož stojí v čele vlády, působí na mezinárodní scéně jako taková chvějící se huspenina i Česká republika.
V soutěži se stranami a hnutími, které buď mají silného vůdce, jenž má prostě na všechno odpovědi, nebo v soutěži se stranami, které se zaměřují na témata hýbající světem nastupující internetové generace, nemá bohužel strana, která zamrzla na úrovni jakési odborové organizace pro demograficky se zmenšující postkomunistickou levici, velkou šanci se vzpamatovat.
Před několika lety se pokusila o debatu o „modernizaci“, která navzdory své nedostatečnosti přece jen umožňovala rozlišit různé tábory v ČSSD na základě střetu idejí, popřípadě střetu technologů moci bez idejí a politiků, kteří se nad otázkami moderní levice přece jen nějak zamýšleli. Jenže po loňském mocenském střetu ve vedení strany vzaly tyto vnitřní ideové siločáry za své a z ČSSD se stal jakýsi oranžový rosol. Má přitom štěstí, že rosol jménem ANO zatím chutná zejména bývalým voličům pravice.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).