Článek
Je to především snaha zvýšit svoji konkurenceschopnost, vliv a obstát před výzvami globalizace, která motivuje národní státy ke sjednocení v rámci geografického regionu. Ve všech projektech hraje prim základní otázka – jaké je místo národů, národního cítění a zájmů ve vytvářející se regionální ekonomické a politické spolupráci?
Ve stručnosti se dá říci, že do 18. století národy a národní státy v pojetí, jak je chápeme dnes, neexistovaly. Lidé žili v imperiálních říších ovládaných císaři, králi, šlechtou a církví. Jazykem vzdělanosti byla především latina a řečtina. Bylo běžné, že jednotliví poddaní mluvili rozdílnými jazyky, ale vždy existoval jeden oficiální prostředek komunikace. Národ a s ním také národní stát je novinka, která se začala šířit v Evropě od napoleonských válek.
Když vstoupil Napoleon do Španělska, očekával to, co bylo do té doby normou. Svrhl panovníka a dosadil svého místodržícího. Od obyvatelstva se očekávalo, že přijme nové vládce a bude platit daně ve prospěch Francie. S čím však nepočítal, byla vlna odporu vůči dobyvateli, které se zúčastnilo všechno obyvatelstvo.
Rozezlení obyvatelé definovali, kdo je to „Španěl“. Má rád svého krále, je katolík a především nenávidí Francouze. Tento raný prvotní nacionalismus měl v sobě obsažený negativní prvek. Kromě kladné stránky obrany a budování svého prostoru obsahoval základ národního šovinismu – nenávisti ke svému sousedovi. Následkem okamžitého odporu se Napoleon musel stáhnout, a utrpěl tak první vojenský neúspěch při své dobyvačné jízdě Evropou.
Když to viděli panovníci ostatních evropských zemí ohrožených vývozem francouzské revoluce, byli více než ohromeni. Všeobecný lidový odpor byl mnohem lepší než dosavadní nespolehliví žoldáci, kteří mohli kdykoli sběhnout nebo se nechat přeplatit. V Evropě započalo okamžité budování budoucích národů.
Pod taktovkou panovnických dvorů a jejich vlád se do něj zapojily celé elity – učitelé, novináři, kněží a úřednictvo. Řečeno slovy Ernesta Gellnera: „Je to nacionalismus, který plodí národy, a nikoli obráceně.“ Tyto snahy se setkávaly s většími či menšími úspěchy, z dlouhodobého hlediska však byly zdárné všechny. Dědictví toho, že původně šlo o obranu vůči případné expanzi, nás však pronásleduje i dnes v 21. století, kdy stojíme před naprosto jinými výzvami.
Pokud chtějí obyvatelé, občanská společnost a jednotlivé státy přežít, musí se sjednotit. Nacionalismus či národovectví nestojí v přímém protikladu k integračním snahám. Má totiž pozitivní i negativní podobu. Pozitivní spočívá v uvědomění si prostoru, kde člověk žije. Snaží se tedy pozitivně přispět místu, společnosti a společenství – svému městu, státu a Evropě. Negativní a nežádoucí forma má podobu nacionálního šovinismu, který boří a rozděluje.
Ve dnešním globalizovaném světě a u členů Evropské unie by nacionalismus 19. a 20. století neměl mít místo. Právě z důvodu zkušenosti dvou ničivých světových válek vznikl evropský projekt, který se snaží dřívější nepřátele sjednotit. Národy a národní státy rozhodně místo v současném světě mají.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Národní zájem má však novou definici. Pro přežití národa je třeba se sjednotit a obrátit strukturu. Především jsem Evropan – a také jsem Čech. Kulturní tradice, jazyk a zvyky sjednocením nezaniknou. Naopak mohou být díky sdíleným evropským kulturním a civilizačním hodnotám zachovány a nerozplynou se v globalizaci či pod útokem silnější mocnosti.