KOMENTÁŘ: Prázdniny II - Václav Klaus ml.

Někdy tuším před osmi lety jsem se zúčastnil výběru Fulbright Exchange of School Administrators.

Fulbrightova nadace je velká americká organizace a podporuje hlavně studium vysokoškoláků. Ale krom toho i roční výměnné pobyty/práci učitelů a šestitýdenní výměny ředitelů škol. Nebo aspoň tehdy podporovala.

Nevím, jak by to vypadalo dnes, jak jsou ředitelé aktivní a pobyt v USA lukrativní? Ale tehdy se na dvě místa hlásilo skoro sto českých ředitelů. Vzhledem k tomu, že máme jen pár tisíc škol – to bylo překvapivě vysoké číslo. A tak nás mořili jazykovými zkouškami, pohovory. Vyplňoval jsem nevím kolik formulářů a motivačních dopisů. No ale nakonec jsem seděl v letadle ČSA směr New York.

Moje škola (tedy škola, jejíž ředitel byl pak zase šest týdnů v Praze) byla v Marylandu na východním pobřeží. Snažil jsem se zvizitýrovat co nejvíc škol a mluvit s co nejvíce lidmi, a tak se nakonec vyvrbilo, že jsem na 4 dny navštívil i sever země, Minnesotu a Wisconsin.

Ve Wisconsinu šlo o zcela venkovskou, zemědělskou oblast. Kraj, který osídlovali zejména norští přistěhovalci v devatenáctém století, a tak se pan ředitel školy jmenoval Jacobsen, největší restaurace v městečku Norski Nuk a obyvatelstvo bylo vesměs blonďaté a modrooké. Pochopitelně to byli hrdí Američané a norsky (až na pár babiček) už nikdo neuměl, ale v každé rodině mi ukazovali fotku přiměřeně vikingského pradědečka, jak odjíždí z Chicaga dál na západ do lesů.

Prababička s dětmi pak přijížděla většinou z Norska (pochopitelně na lodi a trvalo to týdny) až třeba po dvou letech, kdy se muž trochu uchytil a vydělal nějaké peníze na cestu. Ale to jsme odbočili.

V oblasti žilo (převážně ve dvou městečkách) asi jen 8000 lidí. Nicméně rozloha byla asi jako náš Jihočeský kraj. Jednotlivé farmy byly roztroušené v tom obrovsky rozlehlém kraji. Pro představu tak, že v oblasti smí řídit auto (hodinu ráno a hodinu odpoledne) i čtrnáctileté děti. Jinak by se nedostaly se svými sourozenci do školy. :-)

Tři školní autobusy objely těch pár vesnic, ale farmářské děti přijížděly samotné.

Jediná škola v největším městečku byla zbrusu nová, velká a moderní – byla to s převahou největší a nejmodernější stavba v oblasti. A tak jsem se zeptal místního pana ředitele, jakým způsobem se „dostali“ k tak pěkné a velké škole.

Odpověděl: „Naše škola byla malá a nevyhovující, a tak jsem udělal kampaň. V oblasti se vypsalo referendum, které se nám podařilo 65 % ku 35 % vyhrát. To víte, že nebylo jednoduché přesvědčit místní farmáře, že potřebujeme novou školu, no ale podařilo se. Tak se pro všechny obyvatele na šest let výrazně zvýšily místní daně, až jsme naspořili těch 12 miliónů USD a za ty jsme to postavili. Vyšlo to ročně asi tak na 500 dolarů na obyvatele. Majitelé firem, velcí farmáři a lidi s většími příjmy pochopitelně platili více, někdo zase méně. Ze státních ani federálních zdrojů jsme nedostali nic. Nicméně teď jsou lidé opravdu hrdí na svou školu, je to pýcha města. Je to naše škola.“

Pěkné. Co by asi v podobné situaci dělali ředitel se starostou v oblasti s 8000 obyvateli v Čechách? Já vím, škola by byla poloprázdná a nikoho by ani nenapadlo stavět novou. Ale kdyby ji chtěli postavit?

Vyrazili by leštit kliky na krajský úřad a na pražská ministerstva, zvali lokálního senátora a poslance na lov do obecní honitby a najímali si eurodotační specialisty a agentury...

V případě úspěchu by pak investorem (přiměřeně předražené) stavby byli i plátci daní z druhého konce republiky či Evropy. V lepším případě kraje. Lidé, kteří nejenže tu školu nikdy neuvidí, ale ani nebudou vědět, že existuje.

Tak tenhle komentář nakonec nebyl o školství, ale spíš o daňovém systému. Ale snad to nevadí, vždyť jsou prázdniny.