Článek
I německá kancléřka Angela Merkelová vyjádřila nyní své odhodlání v maximální míře přispět k „mnohostrannému dialogu“ všech zainteresovaných stran. Ona i francouzský prezident François Hollande navíc naléhají na Putina, aby se o navázání jednání mezi znesvářenými stranami osobně zasadil.
Výzvy k „mnohostrannému dialogu“ jsou pěkná věc, politici je rádi činí, když neví kudy kam. Otázkou ovšem je, s kým a o čem přesně má vlastně Kyjev onen dialog vést.
Na východě Ukrajiny panuje chaos. Doněcká lidová republika a Luhanská lidová republika nevznikly z nějakého srozumitelného, legitimního politického procesu, ale tak, že se skupiny ozbrojenců - povzbuzeny ruskou anexí Krymu a masivní přítomností ruských vojsk na hranicích s Ukrajinou - postupně zmocňovaly vládních a dalších budov v městech na východě Ukrajiny.
Postupem času ozbrojenci vytvořili okolo „dobytých“ měst zátarasy a upevňovali v nich vojenskými prostředky kontrolu. Nebylo tudíž možné zjistit, kolik obyvatel v dobytých městech s nimi skutečně sympatizuje a kolik se považuje za rukojmí. Jisté je, že v prvních televizních záběrech z Doněcka po obsazení místních úřadů separatisty se obyvatelé města ještě otevřeně tázali, kdo oni separatisté vlastně jsou, odkud přišli a co chtějí.
Prvním problémem tedy je, kdo za separatisty v „lidových republikách“ vlastně mluví.
Druhým problémem je, že i kdyby se separatisté v různých republikách domluvili buď na společném vyjednávacím týmu, nebo alespoň na společném postupu, bylo by i nadále velmi těžké - jak pro Kyjev, tak pro mezinárodní společenství - uznat jejich legitimitu.
V referendech, která separatisté zorganizovali 12. května, se pro nezávislost prý vyjádřila naprostá většina lidí. „Od nynějška je Doněcká lidová republika svrchovaným státem,“ prohlásil pak separatistický předák Denis Pušilin. Zároveň požádal Rusko, aby „nový stát“ přijalo do své federace. Nezávislost vzápětí vyhlásili také separatisté v Luhanské oblasti, za něž tak učinil „lidový gubernátor“ Valerij Bolotov.
Jenže tím pokusy ustavit lidové republiky - nezávislé na Kyjevu - neskončily. Separatisté to zkusili v Oděse i dalších městech, štěpení pokračuje i v samotných „lidových republikách“. Podle různých zpráv před týdnem vypověděli poslušnost vládě Luhanské lidové republiky vzbouřenci v Lysyčansku a založili vlastní lidovou republiku.
I největší kritici nové kyjevské vlády po událostech na Majdanu tedy nejspíš uznají, že situace je značně asymetrická. Vláda v Kyjevě se opírá o mandát parlamentu, jehož složení je odrazem posledních voleb. Země má v čele nového prezidenta, který byl zvolen v přímé volbě. I když může být leckdo kritický k tomu, jakým způsobem padl předešlý prezident a jak se po událostech na Majdanu přeskupily síly v parlamentu, mají kyjevské autority mandát vzešlý z politického procesu.
Separatisté na východě Ukrajiny jsou oproti tomu skuteční „samozvanci“, použijeme-li výraz ze sovětských dob. K moci se dostali silou. Jejich výcvik i výzbroj, s jejichž pomocí dokážou například sestřelovat vládní letadla, navíc dalece přesahují možnosti živelně vzniklých skupin, které se vyzbrojily přepadením nějakého armádního nebo policejního skladu se zbraněmi. Oprávněně se tudíž spekuluje, že za nimi stojí Moskva.
I kdyby si zástupci separatistů nakonec sedli za jednací stůl s představiteli vlády v Kyjevě, jak budou vybráni? Není známo, že by v „lidových republikách“ proběhly volby, nebo že by před nástupem separatistů existovala politická hnutí separatistů s dostatečně silnou podporou, která by měla v daných regionech nyní alespoň jakousi politickou legitimitu.
I tak je možné, že Kyjevu nakonec skutečně nezbude nic jiného než zasednout k jednacímu stolu, aby vedl se separatisty onen kýžený „dialog“, po němž volá od počátku Kreml a nyní i Západ. Dokonce mu možná nezbude nic jiného, než se spolehnout na Vladimíra Putina, aby se zasadil, jak žádají Merkelová a Hollande, „o navázání jednání mezi znesvářenými stranami“.
Bude to ovšem podivná situace. Na jedné straně budou zástupci kyjevské vlády, mající alespoň jakousi legitimitu, vzešlou z politického procesu. Na straně druhé pak zástupci separatistů, kteří se k moci prostříleli, a které zřejmě pomůže vybrat Kreml, jenž je různými způsoby podporoval.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Co z takového „dialogu“ může vzejít, není jasné. Jasná je ovšem skutečnost, že to, že po dialogu nyní spolu s Kremlem volají i někteří západní státníci, znamená, že Moskva svoji postmoderní válku na východě Ukrajiny, v níž ona sama oficiálně nevystřelila ani jeden výstřel, už vyhrála. Můžeme tak být svědky absurdní situace, v níž roli mírotvorce připadne Vladimíru Putinovi.