Článek
Při oslavách výročí 70 let od vylodění v Normandii britský ministerský předseda Cameron svou ruku ani ze slušnosti prezidentovi Ruska Putinovi nepodal, francouzský prezident Hollande jej přivítal vřele s čestnou stráží a německá kancléřka Merkelová se pro jistotu s Putinem zavřela mimo dosah zvědavých kamer a fotoaparátů a s trochou štěstí i spojeneckých odposlechů.
Zatímco Británie ústy Camerona vyjádřila „jasné a pevné“ v podstatě protiruské stanovisko, Němci apelovali na ruskou odpovědnost a Francouzi se spokojili s rolí zprostředkovatele. U všeho však chyběla vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Ashtonová a svůj part nezahrál ani prezident EU van Rompuy. Jiné země EU svou příležitost nedostaly.
Rozdělení Ukrajiny také není nové, o samostatnost či federalizaci se východ země pokoušel již při vzniku samostatné Ukrajiny v rámci debat o Ústavě v letech 1991 – 96. Do jisté míry se dá říci, že bylo otázkou času, kdy ke konfliktu v nějaké podobě dojde. Z toho důvodu se sice mohou státnici Ukrajiny, Ruska, EU i USA dohodnout o jednání, obyvatelstvo však jejich názor sdílet nemusí.
Mezitím bulharský premiér předvedl názorový veletoč, popřel stanovisko svého ministra energetiky a projekt výstavby plynovodu SOUTHSTREAM financovaný ruským GAZPROMEM na žádost Evropské komise prozatím zastavil. Z tvrzení, že se jedná o národní zájem Bulharska, závislého na ruském plynu, nezbylo nic. Dalších třináct evropských zemí a možná i Turecko se ruského plynu z jižní větve prozatím také nedočkají. Jestliže se EU snaží o diverzifikaci svých zdrojů energie, jednu z cest, obcházející Ukrajinu, která vede stálé spory s Ruskem, si - byť „prozatím“ - jistě uzavírá.
Plán prezidenta Obamy na posílení amerických jednotek v Evropě se setkal s nadšením v Pobaltí a Polsku, zatímco Slovensko si vzpomnělo na rok 68 a česká vláda ústy premiéra vyjádřila, že nic takového nepotřebuje. Politika vedoucí ke konfrontaci a eskalaci napětí mezi NATO a Ruskem se nezamlouvá nejen Francii a Německu, ale je také porušením Zakládajícího aktu Severoatlantické aliance. Ta se v něm v roce 1997 zavázala, že nebude dislokovat podstatnější vojenskou techniku na hranicích Ruska.
Jediným vítězem se tak stále zdá zahraniční politika USA. Díky ochotě evropských politiků hraničící se slepotou nechat se zavléct do politické pasti na Ukrajině zničila roky trvající snahu a proces sbližování EU a Ruska. Evropa mohla využít obrovské nerostné suroviny Ruska, proniknout na rozsáhlý ruský trh a stát se více samostatným hráčem na poli mezinárodních vztahů. Ze situace však profitují asijské státy v čele s Čínou, obchodním rivalem EU.
Britský historik Paul Kennedy napsal, že 19. století bylo stoletím britským, 20. americkým, a pokud by se Evropa sjednotila ekonomicky i politicky, mohlo by to 21. být stoletím evropským. Prozatím však EU zůstává ekonomickým obrem a politickým trpaslíkem. Americký prezident a ministr zahraničí potřebují jedno telefonní číslo pouze pro řešení technických otázek.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.