Hlavní obsah
Ilustrační foto Foto: Profimedia.cz

Redaktorka vyzkoušela bezdotykový experiment. Je to těžší, než se zdá

V době, kdy se šíří nejen Českou republikou nákaza novým koronavirem, doporučují odborníci zvýšenou hygienu a opatrnost. Redaktorka britského listu The Telegraph Katie Russelová se proto rozhodla vyzkoušet, jaký je „bezdotykový” život. Svoje zážitky následně popsala formou deníku.

Ilustrační foto Foto: Profimedia.cz
Redaktorka vyzkoušela bezdotykový experiment. Je to těžší, než se zdá

„Jsem objímací typ. Ať už vás znám, nebo ne, jsem schopná vás hned obejmout. Často se setkávám s různými reakcemi, ale nemohu si pomoct,” vysvětluje zpočátku redaktorka, která není z experimentu zprvu vůbec nadšená. Dva dny se nesmí nikoho a ničeho dotknout, výjimku tvoří pouze mobilní telefon a počítač.

Den první - v kanceláři

Jako první je těžké nedotýkat se vlastního obličeje a nemnout si oči. Jsem zvyklá to dělat poměrně běžně, když jsem unavená. Člověk se navíc dotýká vlastního obličeje v průměru 15krát až 30krát za hodinu, aniž by si to uvědomil, uvádí studie profesora Keevila ze Southamptonu.

Další změny pociťuji cestou na záchod. Dveře si otevírám ramenem, kliky se dotýkám svetrem omotaným na ruce. Nevím, jestli je to nejlepší nápad, teď si budu muset umýt svetr.

Oběd

Na oběd jdu ven z kanceláře, objednávám si wrap, platím kartou. Bohužel musím zadat PIN kód, k jeho zadání používám klouby, za což se dočkám udivených pohledů ostatních. Ale klouby se nedotýkáme obličeje tolik jako prsty, takže to smysl podle mě dává.

Obědvám s kolegy, musím je však upozornit, aby dodržovali odstup, z čehož jsou trochu překvapeni. Dávám si dobrý pozor, abych se nedotýkala stolu.

Cestou z práce

Problém přichází cestou z práce, kdy se vydávám na metro. Mám naplánovaný sraz s kamarádkou na skleničku. Věděli jste, že třeba při chřipkové epidemii je riziko nákazy ve veřejné dopravě až šestkrát vyšší než jinde?

Dávám si pozor, abych se na eskalátorech ničeho nedotýkala a v metru se snažím udržet na nohou bez držení, což mi dává velmi zabrat. Poté, co jsem dvakrát málem upadla, vzdávám boj a chytám se madla. Pořád se ale snažím vyhnout lidskému kontaktu.

Večer 

Na ulici je téměř nemožné se vyhnout proudícím davům. Ačkoliv se snažím ze všech sil, zkrátka není možné ovlivnit, aby do vás někdo nenarazil nebo se o vás neotřel.

S kamarádkou jsem se neviděla asi měsíc, za normálních okolností bych ji objala. Varovala jsem ji ale dopředu, že dnes to nepůjde, což vytváří lehce trapnou situaci při setkání.

Po několika skleničkách se loučíme, opět bez osobního kontaktu.

Druhý den ráno

Ráno vynechávám nanášení make-upu na obličej, loučím se doma bez objetí. Problém nastává u automatu na jízdenky, který má dotykovou obrazovku. Stejně jako u zadávání PIN kódu volím místo konečků prstů svoje klouby.

Ve vlaku se tentokrát snažím nedržet, pouze se opírám a při výstupu čekám, až někdo zmáčkne tlačítko na otevírání dveří.

V práci

Experiment už mě začíná opravdu omezovat. Nemohu si vzít ani banán ze společné krabice pro zaměstnance, nemůžu si ani udělat erární čaj, takže končím u automatu na kávu, kde používám znovu svoje klouby.

Ze všeho nejvíc mi ale chybí lidský kontakt. Nedokážu si představit, že bych byla v karanténě celých 14 dní.

Večerní plány

Večer mám rande se svým přítelem. Držení za ruce, polibky a objetí jsou za normálních okolností přirozené. Jdeme do kina a tuším, že to bude dlouhý večer.

Ve výtahu mačkám tlačítko loktem, kupujeme si každý svůj popcorn a v kině sedíme odděleně, že si ostatní musí myslet, že jsme se právě pohádali.

Na konci filmu už jsem to nevydržela, nasadila si rukavice, abych ho mohla aspoň vzít za ruku. Je to až komické. Je jasné, že takové opatření prostě nemůže fungovat.

Závěr

Možná se v rámci obav z nakažení novým koronavirem přestanete dotýkat lidí okolo, nebudete si podávat ruce a budete vymýšlet další věci. Já osobně si ale myslím, že je potřeba spíš zvýšit frekvenci mytí rukou a dodržovat hygienu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků