Hlavní obsah
Na zem jiřičky slétají zpravidla jen tehdy, když sbírají bláto pro stavbu hnízda. Foto: Jiří Bohdal

Český pták roku je záhadou i pro ornitology

V loňském roce byla Českou společností ornitologickou (ČSO) vyhlášena ptákem roku hrdlička divoká. Tu v letošním roce vystřídala na pomyslném piedestalu jiřička obecná. Tyto dva zcela odlišné ptáky spojuje skutečnost, že je ohrožuje lidská činnost, kvůli níž jim ubývá životního prostoru.

Na zem jiřičky slétají zpravidla jen tehdy, když sbírají bláto pro stavbu hnízda. Foto: Jiří Bohdal
Český pták roku je záhadou i pro ornitology

Udělením titulu jiřičce obecné chtějí ornitologové upozornit na ubývání vhodného životního prostředí vlivem stavebních úprav a zásahů do hnízdišť. Titul Pták roku přidělují obvykle druhům, které jsou veřejnosti dobře známé, v případě jiřičky jsou ale ornitologové se slovem „známá“ opatrní.

„Jiřička je všeobecně považována za všudypřítomný druh, který zná každé malé dítě, ale ani my ornitologové nemůžeme s jistotou říci, že jiřičku dokonale známe. Přestože žije v blízkosti lidí, pojí se s ní některá tajemství a záhady, které se nedaří objasnit,“ říká ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek.

Bez návratu, bez informací

Jiřička je tažný druh zimující v Africe. Kde přesně, známo není. „Víme, že jiřička při cestě do zimovišť překonává Saharu, ale kam až doletí, je záhadou, kterou řeší odborníci napříč celým kontinentem. Navzdory desítkám tisíc kroužků umístěných na opeřené nohy jiřiček se nám dosud ani jeden nevrátil ze zemí jižně od Sahary,“ vysvětluje Lukáš Viktora, odborník ČSO na ochranu ptáků v zástavbě.

Díky kroužkování ale ornitologové vědí, že se jiřičky věrně vracejí tam, kde hnízdí. „Na hnízdiště jiřičky přilétají na přelomu dubna a května, s prvními z nich se můžeme setkat kolem svátku svatého Jiří 24. dubna. Buď využívají staré hnízdo, anebo, pokud nemohou, staví nové z bláta a slin. Umisťují ho vždy na vnější zdi budov, nejčastěji pod římsy a do zapuštěných lodžií,“ říká Viktora.

Hnízdo jiřiček je precizní stavba s hmotností okolo poloviny kilogramu, složená přibližně z tisícovky slisovaných a slinami pospojovaných kousků bláta.

Jiřičky žijí v souladu s člověkem po tisíciletí a dlouhou dobu se jednalo o vztah harmonický, trhliny začal získávat až v poslední době. A to veliké. Velkoplošné hospodaření narušilo pestrost krajiny a jde ruku v ruce s masivním používáním chemikálií, čímž dochází k ubývání hmyzu.

Lidé navíc začínají jiřičkám hnízda často shazovat, protože je obtěžuje trus pod nimi. Stačilo by přitom pod hnízdo dát podložku, která by jej zachytila.

Překážky mohou být smrtící pastí

„Pokud se někde rozhodnou postavit hnízda, jde o volbu na celý život. Celé generace jiřiček obývají tentýž objekt po desítky let. Často obsadí ještě hrubou stavbu před dokončením a pak se každý rok na osvědčené hnízdiště vracejí, přičemž okolní zástavbu nechávají bez povšimnutí,“ říká Viktora s tím, že neuvážené stavební úpravy a mechanické zábrany mohou být pro jiřičky i smrtící pastí.

Pokud lidé používají síťovinu jako ochranu proti holubům, stačí použít tu s většími oky, kterými holuby neprolezou, ale jiřičky ano. Mechanické zábrany jako igelitové tašky, lesklé CD disky jsou pro jiřičky nebezpečné. Volně vlající síťovina či bodce je pak přímo ohrožují na životě. Lidé tak podle Viktory přicházejí o pomocníky, kteří je dlouhodobě zbavují komárů, mšic, muchniček a dalšího hmyzu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků