Článek
Když se řekne japonští turisté, většina z nás si vybaví výjevy z chrámu svatého Víta, Karlova mostu či Českého Krumlova. Houf usmívajících se, sympatických lidí s nejmodernějšími videokamerami a digitálními fotoaparáty soustředěně naslouchá výkladu a drží v rukou průvodce v rodném jazyce a na křídovém papíře.
Ty jim do nejmenších podrobností doporučují, do jaké restaurace zajít pochutnat si na místních specialitách a z jakého místa pořídit nejpůsobivější záběry.
Kotaró Suzuki, profesor turistiky na tokijské univerzitě, však upozorňuje, že časy se mění. "Ne všichni Japonci chodí pouze po důkladně prošlapaných stezkách mezinárodního turismu," řekl britskému nedělníku The Sunday Telegraph.
Otupení klidem
Mladí japonští hazardéři se stále častěji objevují v nejnebezpečnějších částech světa, kam se jinak dostanou jen nájemní žoldáci, váleční reportéři či humanitární pracovníci. Bydlí v hotelích s rozstřílenými fasádami a vydávají se na výpravy, od nichž je každý odrazuje.
Riskantní záchvat tuláctví se natolik rozmohl mezi mladou generací, že japonská velvyslanectví už nemohla strkat hlavu do písku. "Připadá mi, jako kdyby úplně ztratili i ten nejzákladnější pud sebezáchovy, postěžoval si japonský diplomat v afghánském Kábulu, který zařizoval převoz dvojice mrtvých těl z Kandaháru do Tokia.
Pro nový fenomén se již vžil název turističtí kamikaze. Japonská média však používají přesnější termín heiwa boke, což znamená otupení klidem. Psychologové mají za to, že šedesát let bez válečného konfliktu a bezprecedentní životní úroveň zbavily příslušníky mladé japonské generace schopnosti domyslet nebezpečí, které jim hrozí.
Japonská diplomacie bere problém natolik vážně, že na palubách dvou hlavních aerolinek JAL a ANA promítá třicetivteřinové šoty, vyzývající k důkladné úvaze a k opatrnosti. Japonci cestující za hranice své poklidné země také dostávají brožurky s instrukcemi, jak se "přepnout" při opouštění rodné vlasti do zahraničního režimu.
Irák zamíchal kartami
"Japonsko je jednou z nejbezpečnějších zemí světa. Současně ale drží smutný primát v počtu turistů zabitých v zahraničí. Japonci proto musí v cizině pochopit, že se nacházejí v daleko nebezpečnějším prostředí než doma," varuje brožurka.
Problém se datuje od poloviny 90. let minulého století, kdy došlo k nárůstu nezávislého cestování baťůžkářů. Japonské zastupitelské úřady na celém světě náhle musely řešit problém s podvedenými, okradenými či zbitými krajany.
Po vyslání pětisetčlenného japonského kontingentu do Iráku se stali Japonci logickým terčem mezinárodního terorismu. Doplatil na to životem například Šosei Koda (24), jehož v Iráku popravili lidé ze skupiny teroristy Abú Músaba Zarkávího.
Student angličtiny se během svého nultého ročníku vydal autobusem z Jordánska do Bagdádu, ačkoli ho učitelé a nakonec i místní přímo na místě varovali, že je to velmi nebezpečné. Ignoroval také prohlášení vlády, která po popravě pěti Japonců v Iráku cesty do této země nedoporučila.
V Japonsku, kde se zdvořilost a korektnost cení nade vše, pak Kodovi příbuzní vyslechli od spoluobčanů telefonickou záplavu urážek, dostali vyčítavé a útočné dopisy, faxy a e-maily.
Ačkoli Tokio únosy svých obyvatel rozhořčeně odsoudilo, kritická slova padla i na adresu lehkomyslných turistů.
Aby naivní Japonci lépe pochopili, že cestovat do Iráku se nevyplácí, nechávají úřady ty, kteří únosy přežijí, platit při repatriaci plnou výši cestovného. Naposledy se tak stalo v případě Nahoko Takatové (35), Norijakiho Imaje (19) a Soičiró Korujami (32). Veřejnost a část médií jim vyčetla, že se navzdory nedoporučení úřadů vydali na vlastní pěst do Iráku, přičemž jejich záchrana stála vládu čas a peníze daňových poplatníků.