Devinneová s Wheelandovou pracují na výzkumném projektu Mořského Institutu newfoundlandské Memorial university, jehož cílem je zmapovat mořské živočichy žijící v severních vodách Atlantského oceánu.

Že ovšem narazí na krále těchto vod, žraloka malohlavého, to obě dámy netušily. „Věděly jsme, že vzhledem k vytipovaným lokacím, kde jsme natáčely, je šance ho zachytit. Jisté jsme si ale zdaleka nebyly,“ sdělila agentuře Caters TV Devinneová.

Žralok malohlavý je známý kvůli tomu, že byl velmi často loven severskými národy zejména kvůli svým játrům bohatým na oleje, záznamů žraloka v jeho přirozeném prostředí je však málo. „To je dáno tím, že vyhledávají hluboké a studené vody Arktického a Atlantického oceánu,“ vysvětlila Devinneová.

V těchto ledových vodách představuje žralok malohlavý vrcholného predátora, a to navzdory tomu, že plave velice pomalu a jeho zrak bývá napaden parazity. Živí se mršinami i živými organismy. Běžně dorůstá délky téměř pěti metrů, což z něj dělá jednoho z největších druhů žraloka.

Jedovatá pochoutka

Zároveň se jedná o nejdéle žijícího obratlovce. U nejstarších jedinců vědci dokázali věk okolo 400 let, předpokládají však, že pro některé žraloky není problém ani půl tisíciletí. Důvodem je jeho extrémně pomalý metabolismus. Žralok malohlavý roste rychlostí zhruba centimetr za rok, nikdy neplave rychlostí větší než tři kilometry za hodinu a sexuálně dospívá teprve ve 150 letech.

Tento pomalý životní cyklus je i jedním z důvodů, proč je žralok malohlavý veden jako téměř ohrožený druh. Může za to jediný predátor, který ho donedávna lovil ve velkém – člověk.

Ještě na počátku 20. století bylo u pobřeží Grónska odchyceno více než 32 tisíc žraločích jedinců.

V současnosti už žraloka malohlavého loví cíleně jen islandští rybáři. Kvůli vysokému obsahu močoviny v krvi je sice jeho maso považováno za toxické, převařením, prokvašením a sušením se z něj ale dá udělat jedlé jídlo. Na Islandu tuto opravdu silně aromatickou pochoutku nazývají hákarl.