Mláďata byla z lidí nejprve poněkud nesvá. Jejich matka jim nejprve musela dodat trochu odvahy. Brzo se ale malé velryby osmělily a připluly až do těsné blízkosti loděk. Čtyřmetroví „prckové“ pak radostně vyskakovali z vody, zvědavě vystrkovali čumáky a vychutnávali si lidské dotyky.

Velrybí mládě pózuje fotografům.

Velrybí mládě pózuje fotografům.

FOTO: Profimedia.cz

Laguna svatého Ignácia je jedno ze čtyř míst, kam plejtvákovci každoročně připlouvají, aby se mohli pářit a vytvářet mezi sebou sociální vazby. Na své cestě, která vede z ledových vod Alajšky Beringovou úžinou až k mexickým břehům, urazí více než 16 000 kilometrů. Mělké vody u pobřeží vyhledávají nejspíše proto, aby byli chráněni před kosatkami – kromě člověka jejich úhlavními nepřáteli.

Plejtvákovci šedí patří mezi středně velké velryby. Dožívají se až sedmdesáti let a mohou dorůst zhruba do patnáctimetrové délky. Vyskytují se ve dvou oddělených populacích v Tichém oceánu, jedna skupina žije u břehů severní Ameriky, druhá u břehů severovýchodní Asie.

Po chvilce ostychu připluly malé velryby až k lodíma předváděly se před turisty.

Velryby si vychutnávaly lidské dotyky.

FOTO: Profimedia.cz

Asijská populace je však kriticky ohrožena a je pravděpodobné, že vyhyne. Populace u amerických břehů je odhadována na 26 000 jedinců, na západní straně Tichého oceánu přežívá nejspíš pouhých 130 jedinců.

Dříve plejtvákovci přezdívali velrybáři ďábelská ryba, protože se jim dokázal zuřivě bránit. Dnes je naopak znám pro svou zvědavost a přátelské chování vůči lidem. To ostatně dokazují i fotografie pořízené Markem Carwardinem.