Jde o obrovitý, koblize podobný prstenec stovek miliónů mlhavých hvězd ve vzdálenosti přes 100 tisíc světelných let. Podle spektrální analýzy mají jiné složení než "vlastní" hvězdy galaxie, již vidíme ze Země jako Mléčnou dráhu, a kolem společného středu galaxie obíhají v protisměru jednou za desetitisíc let. Je to zřejmě pozůstatek asi stokrát menší "cizí" galaxie, kterou ta naše phltila před nějakými 10 miliardami let, soudí Heidi Jo Newbergová z Rensselaerova polytechnického institutu a Brian Yanny z Fermiho národní urychlovací laboratoře, když v rámci projektu Sloan Digital Sky monitorovali polohu a jas asi stovky milionů nebeských těles.

Na talíři je Magellanovo mračno

Podle vědců ale nejde v historii Mléčné dráhy o jediný případ galaktického kanibalismu. Dřívější studie naznačily, že naše spirální galaxie pohltila menších kolegyň víc. Zbytkem po podobné hostině je prý vlny vysílající útvar v souhvězdí Střelce, který má vůči ostatním hvězdám Mléčné dráhy určitý kruhový sklon. V současnosti se prý naše galaxie chystá na další hody. Soustem, které pozře do několika miliard let, má být galaxie, známá jako Magellanovo mračno.

Někteří astronomové ovšem předpokládají, že věnec "cizích" hvězd vně galaktického disku je jen jakýsi výron části naší vlastní galaxie, který se "utrhl" a změnil své vlastosti.

Převládající názor, že jde o pohlcenou galaxii, podpořila i zpráva o chování černé díry v centru galaxie. Analýza snímků z vesmírné observatoře Chandra odhalila "podivné" chování "černé díry" v centru galaxie.

Podvyživený jedlík

Superhmotný objekt Sagittarius A (SgrA), který byl loni v říjnu definitivně označen jako jednolité gravitační centrum naší galaxie, vykazuje "nestandardní" chování. Při pohledu ze Země je 26 tisíc světelných let daleko v souhvězdí Střelce. Místo aby systematicky přitahoval díky své hmotnosti třímilionkrát přesahující Slunce veškerou okolní hmotu, chová se jako "neuspořádaný a podvyživený hltoun, který kolem vyplivuje drobky". Tak charakterizoval černou díru Bruce Margon z týmu Space Telescope Science Institute, který snímky Chandry analyzoval.

Poněkud serióznější vysvětlení účastníkům kongresu v Seattlu poskytl Frederick Baganoff z massachusettského technologického institutu: SgrA vyzařuje celkem stabilní retgenové záření, zhruba odpovídající celkovému vyzařování našeho Slunce. Ale asi tak jednou denně na půl druhé hodiny síla záření vzroste deset- až pětačtyřicetkrát.

"Tyto krátké a časté mohutné emise nemají v galaxii obdoby," řekl Baganoff. To nasvědčuje, že oproti dalším černým děrám v galaxii je ta centrální paradoxně menší.

Přitažlivost černých děr, vtahujících i světelné záření, obyčejně znamená naprostý zánik blízkých těles. Vědci proto nechápou, proč je tento útvar v centru Mléčné dráhy tak slabý: pohlcuje ročně jen miliardtinu hmoty Slunce, i když má k dispozici v okolí hmoty stokrát více. Například nestáhne ani hvězdu S-2, která kolem SgrA obíhá ve vzdálenosti pouhých 17 světelných hodin. Při vtahování do gravitační pasti dosahuje vesmírná hmota téměř rychlosti světla a zahřívá se na milióny stupňů. Přesto část této hmoty centrální černé díře uniká ve formě žhavých plynů, které se setrvačností vyhnou vtažení do víru. Některé z těchto útvarů jsou staré 10 miliard let, ale jiné jsou relativně mladé, uvedl Baganoff.

Zdá se, že zatímco středová černá díra naší galaxie nestačí na svůj úkol pohltit vše kolem, supluje kanibalské sklony galaxie jako celek.