Demilitarizovaná zóna (DMZ) vznikla po korejské válce v letech 1950 až 1953 a stala se z ní živoucí památka na studenou válku. Do dnešních dob je to minami poseté a opevněné území nikoho, kam jezdí turisté pouze v organizovaných skupinách.

Čtyři kilometry široké a 248 kilometrů dlouhé území táhnoucí se přes hory, prérie, bažiny a jezera se překvapivě stalo domovem neuvěřitelného množství živočichů a rostlin. Obývá ho dokonce 82 ohrožených druhů zvířat, jako je například jeřáb mandžuský nebo levhart mandžuský.

„DMZ je ve své přírodní rozmanitosti velmi působivá, a to díky tomu, že je opuštěná a nepodléhá zásahům člověka. Na druhé straně ale také čelí potencionálním hrozbám z případného otevření hranic a jejich následné přestavby,“ varoval v září na světovém kongresu pro ochranu přírody na jihokorejském ostrově Čedžu Uwe Riecken, vedoucí ochrany biotopů z Německé federální agentury pro přírodu.

Mírové snahy už nyní ráj pozvolna ničí

Ekosystém je ovšem nutné chránit už nyní, jeho budoucnost totiž bezprostředně ohrožuje probíhající přestavba oblastí sousedících s DMZ. Takzvané civilní kontrolní zóny dříve tvořila úrodná zemědělská půda, která se ovšem po válce začala přetransformovávat do lesů a přírodních mokřadů. Nyní, po 60 letech, se uděluje stále více povolení k využívání této půdy, jelikož mírové snahy mezi zeměmi směřují cestou obnovy původních zemědělských a ženšenových farem.

Zachování rovnováhy mezi výstavbou a ochranou tedy bude podle odborníků zatěžkávací zkouškou. Zejména pak pro Jižní Koreu, protože, jak uvedl prezident Jihokorejského institutu pro životní prostředí a civilizaci Jeong Hö-seong, „životní prostředí není pro Severní Koreu prioritou“.

Jižní Korea už podle agentury AFP podnikla jisté snahy, aby se DMZ stala součástí seznamu světového dědictví UNESCO jako biosférická rezervace. Mezinárodní porota ale měla námitky vztahující se mimo jiné právě k teritoriální nestabilitě. Nezavrhla ovšem území nadobro. V budoucnu by mohlo dostat speciální statut, je to ale běh na dlouhou trať. Nezbývá tedy než doufat, že s sebou vytoužený mír nepřinese na druhé straně paradoxně i zkázu přírodního ráje.