"Mít sklep mě napadlo ještě v dobách, kdy jsem na něj neměl, tedy za totáče. Tehdy jsme na Mikulovsko jezdili s partou kamarádů, zavřeli se ve sklepě a svobodně jsme nadávali na pakárny, které jsme prožívali v normalizovaném socialismu. A pak jsme se očištěni vraceli do reality. Tehdy stál jen pár desítek tisíc korun. Když jsem se k němu po listopadu 1989 dopracoval, stál už desetkrát tolik," prozradil Korzu John.

I když do rekonstrukce svého království odpočinku původně nechtěl už dále investovat, nakonec bylo všechno jinak.

"Nejdříve to vypadá, že předěláte jen pár drobností, ale jen do něčeho kopnete, hroutí se všechno. Obě lodě sklepa, kde by bylo možné archivovat několik desítek tisíc láhví, byly naštěstí v dobrém stavu. Spaní nad sklepem muselo na generálku. Nová střecha, izolace, koupelna, toaleta, arkýř, velké okno s výhledem na vinice - prostě dnes je to krásná garsonka, kde je radost pobývat a psát se tam dá opravdu skvěle. Jen se musíte zamknout před kamarády vinaři, jinak nic neuděláte," říká ze zkušeností John.

Práce na vinici je strašná raubírna

Sám se považuje spíše za milovníka vína, než za experta. "Odborník pije zadarmo a kritizuje, kritizuje a kritizuje. Milovník naproti tomu je pro vinaře mnohem důležitější, protože je živí. Hledá vína svého srdce a ta pak nakupuje a ještě je doporučuje kamarádům. Čím poučenější je milovník vína, tím je pro vinaře zajímavější sledovat, kterým vínům dává přednost," podotýká.

Sám si dokonce zkusil jednotlivé technologické kroky výroby vína. Ale vlastní vinici neobdělává.

"Práce na vinici je strašná raubírna. Kdo si denně nehlídá, co se děje s hrozny, spláče nad výdělkem. Skláním se hluboce, ve velké úctě, před výbornými vinaři, umím je rozeznat a oni mi za odměnu dopřávají možnost ochutnat jejich nejlepší produkty. Takové, na jaké bych se já sám opravdu nezmohl," dodává John uznale.