S jakými představami jste svoji firmu zakládala?

Když jsem v roce 1992 začínala, chtěla jsem se ,,jen“ uživit. A osmihodinová pracovní doba se mi bláhově zdála příliš dlouhá. Tehdy jsem si podepsala ortel, že někdy budu pracovat i patnáct hodin.

Od dětství jsem milovala oděvy, látky a ruční práce, přestože jsem na gymnáziu měla samé jedničky a maminka chtěla ze mě mít právničku. Už v té době jsem pletla spolužačkám tuniky a svetry. Má firma se pak pomalu rozrůstala. Nechtěla jsem nic více, nic méně, jen oblékat lidi a mít svůj vlastní mikrosvět.

Připouštěla jste si možná rizika, že ne všechno se bude vyvíjet podle vašich představ?

Pokud rizikem rozumíme takový stav, že vám partner v nouzi nezaplatí a způsobí vám platební neschopnost, tak to jsem si uvědomovala. Selháním však není, když se člověku přestane dařit, to se může stát a věci musíme brát takové, jaké jsou. Ale když už to nejde po jedné cestě, tak musíme vykročit po jiné, ale – hlavně jít.

Těžká jsou rozhodnutí, kdy investujete třeba poslední peníze na otevření obchodu
a nevíte, zda vybraná ulice je ta pravá, zda nájem není příliš vysoký. A když dáváte poslední peníze za materiál, tak víte, že pokud se záměr nepovede, budete se vzpamatovávat ještě hodně dlouho. Riskujete prostě neustále, ale důležité je odhadnout tu správnou míru.

Oděvnímu podnikání u nás v současnosti pšenka nekvete, čím to podle vás je?

Trh je přesycený zbožím z Asie. Zatímco kdysi – ještě jako Československo – jsme vyváželi textil do řady zemí, dnes kupujeme levné oblečení ze zahraničí. Následkem toho textilnictví skomírá a platy jsou v něm podprůměrné.

Riskujete prostě neustále, ale důležité je odhadnout tu správnou míru.

Velký vliv na současný útlum mělo zrušení dovozních kvót na evropské úrovni. Jednalo se vlastně o plánované otevření evropského trhu asijskému textilu. Namísto abychom si chránili svůj trh a české firmy, textil v Česku byl obětován. Jak říká jistý státník, neviditelná ruka trhu vše vyřešila. A tak jen nostalgicky vzpomínám na podniky jako Tiba, Textilana, Texlen, Moravolen či Opavlen.

Podnikáte nejen v Čechách, ale i na Slovensku, v Německu, Rakousku, Polsku. Jaké jsou rozdíly?

Mám českou i slovenskou firmu a pro německého zákazníka navrhuji vždy s ročním předstihem kolekce, na které nabírám objednávky na významných veletrzích, například v Düsseldorfu a v Lipsku. Do Polska neprodáváme, s polskými partnery občas něco vyrobím.

A rozdíly?

Když má člověk objednávku na zboží od Němce, nestalo se mi, že by zboží neodebral. U nás je to národní sport. Je úžasné vidět na výlohách v Rakousku nápisy, které vyzývají ke koupi rakouského zboží, protože spotřebitelé tím podpoří svou zemi a lidi.

Zato v Čechách ani na Slovensku národní hrdost obecně není v kurzu. A také podnikatelské etice se máme co učit. Moje zkušenosti s nedodržováním smluv, s pozdními platbami nebo dokonce s neplatiči jsou na denním pořádku. Někdy mi je z té bezmocnosti smutno.

Které administrativní předpisy považujete za největší překážku drobného podnikání?

Je třeba zjednodušit mzdovou agendu. Zpracování mezd je v současnosti pro menší firmy neskutečnou zátěží. Musíte si pořídit sofistikovaný software na výpočet sociálního i zdravotního pojištění a s tím spojený výpočet daně ze superhrubé mzdy. Přitom každá platba jde na jiný účet. Realizace myšlenky jednoho inkasního místa by se proto neměla odkládat.

Agenda kolem neschopenek je také zátěží. Například ta absurdita, kdy při žádosti o náhradu za pracovní neschopnost po 21. dni (do té doby, mimo první tři dny, platí nemocenskou zaměstnavatel), musíme doložit 12 vyměřovacích základů za období, než zaměstnanec onemocněl. Přitom tyto údaje posíláme na úřad pravidelně každý měsíc.

Také bych rozhodně nesnižovala hranici obratu pro povinnost platit DPH na 750 000 Kč. Obrat neříká nic o zisku, nákladové položky často tvoří převážnou část obratu a pro spoustu řemeslníků může být toto opatření likvidační.

Jaká jsou úskalí rodinného podnikání?

Já úskalí nevidím. Od počátku jsem zatáhla do firmy sestru a manžela. Dnes bych práci sestry kvalifikovala jako pozici ředitelky prodeje. Naučila se dobře anglicky, já zase německy a rusky, abychom důležitá jednání vedly samy. Již tři roky pro mě pracuje moje maminka, momentálně jako hlavní účetní.

Ovšem nejsme jen rodinná firma. Důležitá je i moje asistentka, vedoucí výroby, vedoucí provozoven. Tyto spolupracovníky si pečlivě vybírám.