Už jako malá jste chtěla být herečkou – nebo se mýlím?

Já hrála od doby, co jsem začala mluvit. Celé dětství jsem prožila ve svém světě. Měla jsem spoustu neviditelných kamarádů a prožívala s nimi velké příběhy. Dodnes si pamatuji ten slastný pocit omámení. Ten jsem znovu poznala až na jevišti.

Jaké byly vaše první krůčky na prknech, která znamenají svět?

To byly obří kroky. Začínala jsem samými hlavními rolemi. Už v 17-ti letech jsem hrála Julii, Ondinu, Ofélii nebo Terinu z Romance pro křídlovku. Byl to vír nekončícího snu, ve kterém jsem byla šťastná.

Odrazoval vás někdo od tohoto povolání?

Ne, neodrazoval. On totiž nikdo nevěřil, že bych to dokázala.

Máte nějaký svůj herecký vzor?

Obdivuji Vilmu Cibulkovou za její opravdovost a náboj. Ivanu Wojtylovou za komediální talent. A Danielu Kolářovou za křehkost a duchaplnost.

Jak zvládáte večerní představení a péči o malou dcerku?

Musím všechno dokonale zorganizovat. Chůvu žádnou nemáme, takže zapojuji babičku, tetu a tatínka, který někdy na večerní hlídání musí dorazit až Hradce Králové, kde je uměleckým šéfem.

Jakou profesi byste si chtěla na 24 hodin zkusit, kdyby to bylo možné?

Zubařku. Chtěla bych zjistit, jestli je opravdu nutné pokaždé vrtat!

Jaký je váš největší životní úspěch?

Za vnitřní úspěch považuji skloubení mateřství, práce a neustálého poletování mého muže. Někdy bych chtěla žít dva životy. Být naplno s Justýnkou a při tom, aniž by si toho všimla, pracovat. Ale to nejde, já vím, takže když odcházím do práce a malá protestuje, cítím se jako spráskaný pes.

A jaká práce Vás v příští sezóně čeká?

O prázdninách točíme s mladým režisérem Danem Maraky z FAMU film o ztrátě dítěte podle skutečné události. V září se roztáčí film Poslední děti Aporveru s Tomášem Krejčím. A v říjnu mám divadelní premiéru Náměstí bratří Mašínů, kde hraji Labutí ženu. Role byla napsaná pro mě mým mužem Davidem Drábkem. Což je velmi romantické. A další projekty jsou v přípravách.

Proč si myslíte, že termín „dělá kariéru“ je vlastně hanlivý? Vždyť na tom není nic zlého – chtít něčeho dosáhnout…

Lidé, kteří to říkají, většinou závidí. Neberte je vážně. Často touží právě po postavení onoho konkrétního „kariéristy“. Úmyslně přehlížejí, že na sobě dotyčný tvrdě pracuje. Naopak tito záprdkové se ho snaží shodit. Dát najevo, že díky kariéře určitě zanedbává své blízké, rodinu, nejlépe děti. Myslím si, že je to nesmysl. Každý má možnost na sobě pracovat, ale ne každému se chce.