Jako poslední napadl strategii americký generál Barry McCaffrey, jeden z nejvyšších velitelů americké armády z dob války v Perském zálivu v roce 1991. Podle jeho názoru americký ministr obrany Donald Rumsfeld špatně odhadl irácký konflikt a na začátek ofenzívy měl poslat víc vojáků. Označil to za chybu: "Mám pocit, že si myslel, že ti, co mu radí nasadit víc vojáků, jsou staromódní generálové, co se ještě nevymanili z druhé světové války a nechápou nové způsoby vedení války."

McCaffrey se přesto domnívá, že Spojenci zvítězí a dobudou Bagdád, byť by se mohlo stát, že před hlavním městem se strhne "hodně riskantní dvou až třídenní bitva. Pokud budou Iráčané opravdu bojovat, můžeme mít nějakých 3000 mrtvých," dodal.

Pouštní bouře byla masová

V roce 1991 spoléhaly USA na strategii ohromné převahy, kterou prosazoval tehdejší předseda sboru náčelníků štábů a nynější ministr zahraničí Colin Powell. Tehdy měly spojenecké armády 700 tisíc vojáků, dnes jen 170 tisíc. A k ofenzívě na Bagdád nedošlo. Nyní však invaze sází na mnohem omezenější, ale rychlejší tah na Bagdád.

Čela je však potřeba zásobovat a 350 km dlouhé nezajištěné trasy napadají Iráčané. Podle vojenských analytiků celá operace nyní vstupuje do klíčové fáze, kdy by se mohlo ukázat, zda se sázka amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda na menší, ale důraznější armádu vyplatí, nebo zda byla příliš riskantní.

"Příštích 72 hodin by mohlo ukázat, zda jsme se nepřecenili," řekl analytik televize MSNBC Dan Goure. Připomněl, že kvůli odmítnutí Turecka neexistuje severní fronta, s níž Washington původně počítal a nelze tudíž sevřít Bagdád do kleští ani výrazněji využít protirežimních nálad Kurdů.

Příliš mnoho předpokladů

Podle bývalého náčelníka generálního štábu francouzské armády Jacques Lanxade americkému ministrovi obrany Donaldu Rumsfeldovi nevyšla sázka na to, že režim Saddáma Husajna brzy padne a Iráčané budou vítat americké vojáky jako osvoboditele.

Navíc se zatím nezdá, že by byl nějak narušen irácký velitelský aparát. Francouzští experti upozorňují na skutečnost, že Američané podcenili sílu irácké armády. Z Kuvajtu se sice jednotky za Války v zálivu rychle stáhly, ovšem nyní brání vlastní zemi. Vedle pravidelné armády má Irák odhodlané Republikánské gardy o síle 30 tisíc mužů a dalších sto tisíc mužů tvoří jednotky Saddámových věrných vedených synem Kusajem, na které narazili Američané u Násiríje.

Idea strategie

Inspirací měl být Blitzkrieg, kdy čela německých jednotek, ať už v roce 1940 v západní Evropě nebo rok později v Sovětském svazu rychle postupovala vpřed a neztrácela čas zdlouhavou likvidací obklíčených nepřátelských sil, které mohly relativně dlouho vzdorovat o osamělých kapsách. Strategie byla dovedena k dokonalosti, protože už nešlo jen o rychlé obsazení metropole, ale především o likvidaci nepřátelských špiček.

Přestože se ve válce nasadily nejmodernější zbraně, nejde o nijak nový přístup, útok na centra se praktikoval už ve středověku a především ve starověku, kdy technicky nebylo možné obsadit a kontrolovat obsazené oblasti nepřátelského území a jedinou možností bylo vyvrátit centrum moci.

Pominuty byly slabiny bleskové války, ohrožení nekrytých boků, které zlomily vaz němcům u Staligradu, i skutečnost, že kapsy mohou způsobovat velké problémy stejně jako partyzáni.

Důvody zřejmé i skryté

Důvodů, pro které byla zvolena tato strategie je několik. Především je to rychlost, která nabízí operaci ukončit dříve, než odpor veřejnosti i zemí nesouhlasících s invazí může vést až k jejímu zastavení. Snahou také bylo minimalizovat odpor veřejnosti, která je velmi citlivá na záběry civilních obětí. Šlo však také ukázat potenciálním budoucím nepřátelům, jak velkou převahu USA mají.

V neposlední řadě nelze pominout ani zájmy výrobců zbraní. Každá nová generace zbraní je desetkrát dražší než předchozí. Koluje dokonce vtip, že v polovině století budou mít Spojené státy jediné letadlo, o které se bude dělit letectvo s námořnictvem.

Irácká taktika Davida

Saddám Husajn si byl vědom, že v přímém střetnutí si nemůže s americkou armádu poradit, čemuž přizpůsobil svoji strategii. Podle listu Daily Telegraph se poučil z přístupu Palestinců a jejich bojů v roce 1982. Protože věděli, že nemohou Izraelce porazit v přímém střetnutí, snažili se, aby bylo vidět, že se brání a jsou s to zasadit citelné rány. Uplatňovali tak přístup Davida vůči Goliášovi.

Iráčané se snaží zasahovat Američany v jejich slabinách, vyhýbají se střetnutím, kde by spojenci mohli ukázat převahu, ale volí si místa, kde ji nemohou uplatnit, ať už to jsou ulice města, nebo partyzánská taktika při napadání vojenských kolon, kterou sice Američané označují, že je v rozporu s Ženevskou konvencí, která se však uplatňovala v každé válce.

Vyčišťovaní operace se pak stávají větším problémem než se podle plánů zdálo, zvláště když Iráčané používají lsti, bojují bez uniforem nebo se snaží spojence nalákat na to, že kapitulují pod bílou vlajkou a pak spustí palbu. Začíná se ukazovat, že stále platí Stalinova slova o tom, že území, kam nevstoupí noha pěšáka, není dobyto.

Američané se také stali obětí vlastní propagandy. Svoje vojáky a svoje zbraně deklarovali jako tak dokonalé, aby se daly zvyšovat výdaje na obranu a otupilo ostří protestů proti vyslání synů země do boje, že každá škoda, jež jim byla způsobena, vyvolává překvapení. Proto také ztráty přiznali, až když Irák zveřejnil obrázky zajatců nebo zničené helikoptéry Apache.

Výrobci zbraní svoje produkty přechválili, aby je mohli lépe prodat, a nyní se ukazuje, že jakýkoli neúspěch vyvolává rozpaky. Trochu to připomíná situaci po Pearl Harboru, kdy ´méněcenní´ Japonci schopní jen kopírovat americkou a britskou techniku, ovládli obrovské prostory v Pacifiku nebo Vietnamu.