Hlavní obsah
Stříbrné mince ukryté za husitských válek. Heraldický český lev na nich zobrazený patřil k motivům často falšovaným penězokazy. Foto: ČTK

Vypíchnutí očí, rozčtvrcení, uvaření zaživa. Těžký život penězokazů

Vypálení cejchu na tvář. Vypíchnutí očí. Useknutí ruky a její přibití na dveře padělatelské dílny. Rozčtvrcení. Upálení. Uvaření zaživa ve vroucím oleji… Padělání peněz patřilo vždy ke zločinům nejtěžším.

Stříbrné mince ukryté za husitských válek. Heraldický český lev na nich zobrazený patřil k motivům často falšovaným penězokazy. Foto: ČTK
Vypíchnutí očí, rozčtvrcení, uvaření zaživa. Těžký život penězokazů

Středověcí panovníci si právo na jejich vydávání žárlivě střežili. Odstrašující postihy za penězokazectví konkurovaly popravám vrahů, čarodějnic a kacířů. Anglický Treason Act z roku 1351 dokonce stavěl padělání peněz na roveň královraždy. Přesto se našlo dost odvážlivců, které rychlý zisk zlákal. Všude tam, kde se platilo penězi, objevili se i penězokazové.

Oldřich Fifka z Vydří a na Kameni mu nadal zrádců, na což Malovec reagoval prohlášením, že ‚Fifka dělá peníze‘.

V českém království jsou první pokoutní mincovní padělky doloženy od 13. století, ve století 15. a 16. pak nabývá falzátorství masových rozměrů. „Nejvíc kvetlo v období chaosu a rozvratu po husitských válkách. Nahrávala tomu prostota jednostranně ražených peněz z mezidobí 1420 až 1470,“ konstatuje numismatik Jiří Militký z Národního muzea.

Kořist z vítězných husitských bitev ani zisky ze spanilých jízd nedokázaly nahradit hmotné ztráty způsobené dlouholetými boji. Ve válkami vyčerpané zemi chybělo všechno: základními potravinami počínaje, přes obyčejné předměty a vzácné zboží z dovozu, drahými kovy konče.

Raziči mincí. Freska v kutnohorském chrámu sv. Barbory.

Foto: Monika Kuncová, Právo

Když Jiří z Poděbrad ve snaze stabilizovat ekonomiku zahájil někdy okolo roku 1460 v Kutné Hoře ražbu nových „dobrých peněz se lvem“, mělo stíhání penězokazů stejnou prioritu jako stíhání zemských škůdců. Jak však dokládají archeologické nálezy i listinné prameny, byl to běh na dlouhou trať… Navzdory hrdelním trestům patřilo ražení falešné mince, přepady a loupeže za Jiříkovy vlády k běžné každodennosti.

Do Mincovny komínem

Kdysi dávno spatřil prý pastýř na návrší Zlatého koně u Koněprus obláček kouře, vystupující ze skalní rozsedliny. Nahlédl do jámy a na jejím dně uviděl loupežníka, sedícího na hromadě peněz. Zaskočený lupič uplatil zvědavce hrstí mincí pod pohrůžkou, že nikde nesmí prozradit jejich zdroj. Pastýř ovšem tajemství neudržel, a tak se do hor vypravili sousedé, též žádostiví obdarování. Štědrého lapku a tajemnou jeskyni však hledali marně...

Tak praví pověst, kterou na Berounsku zaznamenal v 19. století vlastenecký kněz Václav Krolmus. „Lupičskou" skrýš pomohl odhalit až odstřel lomu na podzim roku 1950. Za sesutou skalní stěnou vedla chodba do rozlehlého krasového komplexu, který dnes známe jako Koněpruské jeskyně. Jedna z nich dostala jméno Mincovna.

Archeologům bylo hned jasné, že nejsou prvními lidmi, kteří do ní vstoupili.

Prosekané měděné pláty zvané cissury, spousta střepů, úlomky měděných kotlíků, střížky - miskovité, postříbřené, ale ještě neražené měděné kotouče -, dřevěný mincířský štok, a dokonce i několik slabě postříbřených padělků... To vše mluvilo jasnou řečí: po staletích byla objevena tajná penězokazecká dílna.

Expozice penězokazecké dílny v Koněpruských jeskyních: pracovalo se v utajení a skoro potmě, jen za svitu loučí a olejových kahanů.

Foto: ČTK

Archeolog Antonín Hejna a numismatik Pavel Radoměrský ji datovali do doby Jiřího Poděbradského. Jak zjistili, padělatelé se v rámci přísného utajení spouštěli do jeskyně po provaze úzkým komínem. Svítili si hořícími loučemi a hliněnými olejovými kahany. Našlo se i ohniště, kde vařili, a nechyběl nouzový východ po žebříku pro případ prozrazení.

Nebyl to pohodlný přivýdělek, avšak výnosný. Podle nalezených zbytků vyrobili padělatelé za dobu provozu někdy mezi lety 1469 a 1472 tisíce „bílých penězů" - drobných mincí s heraldickým dvouocasým lvem, jichž bylo sedm do jednoho pražského groše. Už to samo o sobě představovalo hodnotu šesti tažných koní, pro prostého člověka slušné jmění. Lze však předpokládat, že se penězokazi činili daleko víc.

Ve 2. polovině 15. století totiž zaznamenal rok vladyků Kořenských z Terešova, jimž patřila ves Koněprusy, raketový vzestup. Roku 1478 je Petr Kořenský z Terešova uveden mezi věřiteli, kteří půjčili značnou částku Vokovi z Rožmberka. Někdejší nezámožní zemané se v té době přesidlují z tvrze Korn na majestátní hrad Radyni a postupně skupují vsi, usedlosti a hrady v okolí. Podle historika Augusta Sedláčka zbohatli svou „šetrností, dobrým hospodařením a štěstím“. Utajená jeskyně ve Zlatém koni nabízí o hodně prozaičtější vysvětlení.

Oldřiše, dobrý člověče…

Další půvabnou penězokazeckou historku vypráví August Sedláček ve 4. dílu Hradů, zámků a tvrzí království českého. Psala se druhá polovina 15. století. Smířlivý Vladislav Jagellonský urovnával spory proslulým přitakáváním Bene, bene, tedy Dobře, dobře… Vyneslo mu to přezdívku Král Bene, ovšem jen málo úcty svárlivých českých pánů.

‚Rozpouštěl jsem cejn a strojíval sem jej jako stříbro,‘ přiznal Jan Krška.

Domácí půtky byly v zemi rozdělené náboženstvím na denním pořádku. Jan Malovec z Pacova a Borotína, vnuk signatáře stížného listu proti upálení Mistra Jana Husa, se na rozdíl od svého otce, přesvědčeného katolíka, znovu přiklonil ke „kacířským“ kališníkům. Jeho soused Oldřich Fifka z Vydří a na Kameni mu za obojetnou rodovou politiku nadal zrádců, na což Malovec reagoval prohlášením, že „Fifka dělá peníze“.

Středověká mincovna.

Foto: Repro Univerzita Göttingen - Hans Burgkmair starší

To bylo vážné obvinění: padělání peněz se trestalo smrtí. Šlechtická pře proto dospěla roku 1476 až před komorní soud v Praze. Obvinění z penězokazectví se však nepodařilo prokázat, a tak soud nařídil sousedům, aby se smířili, „poněvadž prý ta různice z jich obojích horlivosti (rozkvašení) přišla jest“. Následovala fraška.

„Jene Malovče! Jakož si mne vinil, že bych já tobě řekl, že by byl od zrádce pošlý a sám také že by zrádce byl; toho sem já na tě nepravil, aniž pravím, než to sem byl řekl, že sem slyšel od Vácslava purkrabě Choustnického, že by tebe tím dotýkal; a poněvadž on… k tomu se nezná, to já rád slyším; a jáť na otce tvého ani na tě nic nevím zlého, než mám tě za dobrého člověka, ctně Zachovalého,“ odprosil Fifka Malovce.

„Oldřiše Fifko… což se listův dotýče, kteréž sem okazoval před Královskou Milostí i před pány, kterak někteří lidé vyznávají, že by u tebe na Kameni děláni byli groši i penízi falešní a ty si toho odpíral, dokládaje se dobrých lidí: jáť na tebe nepravím,“ musel se omluvit též Malovec. „Oldřiše, myť tebe máme za dobrého člověka!“ chlácholil dotčeného šlechtice sám král.

Hluboce pohřbená pravda byla odkryta o 400 let později. Jak popisuje Sedláček, při přestavbě hradu Kámen roku 1858 „nalezli dělníci v zasypaných sklepích kleště a klešťovité stroje k bití mincí, pláty na způsob penízků vykrojené a mnoho uhlí, což vše patrným důkazem padělání peněz“. Oldřich Fifka se musel cestou z pražského soudu smíchy za břicho popadat…

Strojíval „cejn“ jako stříbro

Penězokazi z hradu Žampach na Orlickoústecku takové štěstí neměli. To už se psal rok 1542 a v Čechách panoval strohý Habsburk Ferdinand I., který si pokladnu lépe hlídal. Jak zaznamenává nejstarší dochovaná pardubická smolná kniha Registra tajemství lotrovského, dopadení podvodníci na sebe v rukou mistra kata vyzvonili i to, co nevěděli, a nakonec skončili na hranici.

Archeologický výzkum odhalil zbytky falzátorské dílny ve sklepení hradu Žampach.

Foto: archiv Miroslavy Cejpové

Hlavní osobou mezi nimi byl kovář Jan ze Žampachu, podle svědectví kumpánů řemeslník „velmi mistrnej a vtipnej a literát dobrej ". Jak poznamenává archeoložka Východočeského muzea Miroslava Cejpová v odborné studii Nález mobilního penězokazeckého vybavení na hradě Žampach, kovář uměl nejen psát a zrcadlově převrátit písmo pro ražbu, dochované zbytky penězokazecké dílny svědčí také o jeho „nesmírné vynalézavosti, zručnosti a téměř alchymistických schopnostech".

Falešné mince vyráběl někdy mezi lety 1536 a 1539 přímo na zpustlém hradě Žampachu. Ten drželi v zástavě páni z Pernštejna. Neměli však pro něj využití, tak se tam se svolením vrchnosti usadil se svou rodinou. A kromě poctivého černého řemesla provozoval ve sklepení padělatelskou dílnu. Sám si vyrobil přesné razidlo na mince. Zvládal žárové pocínování i amalgamaci stříbra. Vybudoval také slušnou obchodní síť, která vylepšovala živobytí několika desítkám dalších lidí, již pouštěli falza do oběhu v celém širém okolí: na Vysočině, Moravě, Slovensku, ve Slezsku i Rakousku.

Ve snaze ulevit si od bolesti napráskal živé i mrtvé, všechny, na které si dokázal vzpomenout. Následovaly popravy.

Kovářova penězokazecká dílna se zaměřila na drobné mince a pracovala nárazově podle toho, jak se podařilo sehnat měď, z níž se falza vyráběla. „Tu ti mincieři, když zvěděli, která pánev, tu všude se vedřeli a ukradli," popisují praktiky penězokazů Staré letopisy české. A tak v okolí mizely hospodyním měděné kotle na vaření, z hradní kaple se ztratila křtitelnice, z hradu samotného pláty střešní krytiny, závěsy dveří a okenic, mříže i zámky...

Vlevo: pregéřský špalek s raznicemi, palicí, střížky a vyraženou mincí. Novodobá napodobenina. Vpravo: zelená měděnka po staletích prozradila falešné mince.

Foto: Mintmaster, ČTK

Na Žampachu to muselo být veřejným tajemstvím a je s podivem, že vše prasklo jen čirou náhodou až tři roky po skončení činnosti padělatelské dílny. V červnu 1542 byl v souvislosti s loupežným přepadením kolony Židů na mučidlech vyslechnut tulák Jan Krška. Nejenže se přiznal, ale nádavkem dodal: „Rozpouštěl jsem cejn a strojíval sem jej jako stříbro."

„To už bylo pro vyslýchatele ovšem jiné sousto! Zavánělo to padělatelstvím, a za takový přečin - crimen falsi - už hrozil obvykle trest smrti upálením," konstatuje historik František Šebek ve studii Dva příběhy z kriminálního podsvětí. Ve snaze ulevit si od bolesti napráskal Krška živé i mrtvé, všechny, na které si dokázal vzpomenout. Rozběhlo se vyšetřování, v němž postupně padly desítky jmen.

A následovaly popravy. Podnikavý kovář Jan byl upálen ve Vysokém Mýtě, tulák Jan Krška a hostinský Jan Vodička, kteří mince dál distribuovali, v Pardubicích, na popravním místě, které se dodnes jmenuje Na spravedlnosti (toto jméno nese jedna z pardubických ulic a sídlí v ní mimo jiné i Policie ČR).

Falšovali páni i kmáni

Výše zmíněné případy nejsou zdaleka jediné. „Haléřky zlé“ a další falešné mince zaplavovaly trh ve velkém množství po celé střední Evropě. Jejich padělání patřilo v 15. a 16. století víceméně k dobrým zvykům. „Téhož léta dělali sú polské haléře na mnohých místech v Cechách i ve Šlezích i v Moravě z kotlův a pánví… a tak jich mnoho nadělali, že je mírami měřili jako obilí,“ popisuje zpráva zachovaná z roku 1436.

Konzervované cissury, důkaz falšování mincí, nalezené v jižním křídle hradu Špilberk.

Foto: Muzeum města Brna - Miloš Strnad

Falešné mince razili prostí kováři i urození pánové bez ohledu na vyznání či politické přesvědčení. Roku 1443 se při sousedských potyčkách navzájem - a nejspíš oprávněně - obvinili z ražby falešné mince zeman Jaroš z Drahonic, vyznávající podobojí, a katolík Oldřich z Rožmberka.

Feniky připomínajícími bílé peníze si vylepšovali bilanci urození páni Rudolf a Konrád z Diepholzu, čímž krátkodobě pozdvihli okolní Kladsko. Pod ochranou majitele hradu Gabriela Drugetha z Humenného falšoval mince na slovenském hradě Jasenov mistr Mikuláš.

Archeolog Muzea města Brna Aleš Navrátil ve výkopu sondy na hradě Špilberk.

Foto: Muzeum města Brna

Pozůstatky padělatelských dílen byly nalezeny v jeskyních Babí pec na vrchu Kozákově, Čertova díra na vrchu Kotouči u Štramberka či ve Chvalovských jeskyních na jižním Slovensku, ale také ve sklepeních hradů Skály, Křídlo a Šumburk nebo brněnského Špilberku. Jak dokládá depot mincí odkrytý počátkem 20. století na pražském nábřeží u Žofína, občas si „bouchli“ bokem trochu peněz na plát postříbřené mědi i samotní páni mincmistři.

Penězokazeckou mánii definitivně změnila převratná novinka: bankovky. Nastala doba papíru, která posunula padělatelské umění do zcela jiných sfér.

Víte, že…

  • peníze falšoval ve velkém třeba Přemyslovec Vladislav II.? Za jeho vlády byly původně stříbrné denáry vyráběny z mědi a jen tence postříbřeny.
  • ražbou měděných peněz si vylepšovali stav pokladny i husité? Přechodně zlepšená situace po smrti Václava IV., kdy pražská mincovna razila kvalitní mince ze zabavených církevních kalichů a monstrancí, rychle skončila. „A potom, když se jim nedostalo stříbro, dělali peníze z púhé mědi pod rázem královým a těm sú řiekali flútky; a dělali je z pánví, kotluov a z svícnuov a z jiných nádob měděných,“ poznamenávají Staré letopisy české koncem roku 1421.
  • současný trestní zákoník je dnes k falzátorům o něco milosrdnější? Ten, „kdo padělá nebo pozmění peníze v úmyslu udat je jako pravé“, bude podle § 233 trestního zákoníku potrestán odnětím svobody na tři až osm let.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Související články

Výběr článků