Hlavní obsah
Václav Kindl jako důstojník čs. zahraniční armády (1941) Foto: Repro z knihy Někomu život, někomu smrt

Tři životy parašutisty a konfidenta Václava Kindla

Nadporučík Václav Kindl byl velitelem skupiny Intransitive vysazené do protektorátu v dubnu 1942. Téměř rok přežil v ilegalitě. V březnu 1943 byl zatčen, přijal nabídku gestapa a stal se konfidentem. Druhý život trval 13 měsíců. V květnu 1944 byl jako člen zatýkacího komanda nešťastnou náhodou svým kolegou zastřelen. O dvanáct let později však začala jedna z jeho sester dostávat z Londýna dopisy s historkami, které mohl znát jen on…

Václav Kindl jako důstojník čs. zahraniční armády (1941) Foto: Repro z knihy Někomu život, někomu smrt
Tři životy parašutisty a konfidenta Václava Kindla

Autor dopisů se podepisoval jménem George Donath a prohlašoval se za přítele jejího zemřelého bratra. Růženě Čuchalové (za svobodna Kindlové) líčil i některé dávno zapomenuté příhody z dětství. Právě to ji vedlo k domněnce, že tajemný muž je ve skutečnosti jejím bratrem. Takové příběhy by člověk stojící mimo rodinu nemohl znát.

Václav Kindl tedy v roce 1944 nezahynul? Žil v Anglii svůj třetí život?

Dvě party na palubě halifaxu

Růžena byla nejstarší Václavovou sestrou mezi šesti potomky Václava a Růženy Kindlových. Rodina pocházela z Dašic na Pardubicku, kde se 25. srpna 1916 narodil i budoucí parašutista.

Václav vychodil místní obecnou školu a po maturitě na reálném gymnáziu v Pardubicích (1936) nastoupil dobrovolně vojenskou prezenční službu. Rozhodl se, že bude vojákem z povolání. Absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a v srpnu 1938 byl vyřazen jako poručík. Do června 1939 sloužil v Bratislavě u dělostřeleckého pluku, odkud však musel po vzniku Slovenského státu jako „nespolehlivý“ odejít.

Se dvěma dalšími důstojníky odešel v červenci 1939 do Polska. Pro ty, kteří chtěli bojovat, nebyla tehdy jiná možnost než vstoupit do cizinecké legie. Udělal to i Václav Kindl a sloužil v Tunisu.

Po vypuknutí války mohl odejít do francouzského Agde ke vznikajícím čs. jednotkám. Po pádu Francie je se stovkami dalších čs. vojáků evakuován do Velké Británie, kde pak slouží u dělostřeleckého pluku.

Výcvik v britském Cholmondeley Park, vpravo vepředu ve funkci dělovoda Václav Kindl (říjen 1940)

Foto: Repro z knihy Vydržet!

V létě 1941 na vlastní žádost přechází do skupiny pro zvláštní úkoly ve vlasti. Prodělal kurz útočného boje, výcvik v seskoku padákem a speciální sabotážní výcvik. V březnu 1942 byl jmenován velitelem výsadku Intransitive.

Právě ten měl uzavírat program operačního období 1941 až 1942. Na palubě halifaxu však v noci z 29. na 30. dubna seděly dvě skupiny.

Trojice parašutistů z Intransitivu (Václav Kindl, Bohuslav Grabovský, Vojtěch Lukaštík) měla za úkol zničit nebo poškodit tankové nádrže rafinérie v Kolíně a posléze provádět další sabotážní činnost. Dvojice z výsadku s krycím názvem Tin (Ludvík Cupal, Jaroslav Švarc) měla provést atentát na protektorátního ministra školství a osvěty Emanuela Moravce.

Přežili masakr v Bernarticích

Popůlnoční seskok do prostoru v lesích mezi obcemi Věšín a Padrť na Příbramsku neskončil dobře. Cupal dopadl na pařez a zranil se na hrudi. Naštěstí ho nalezl Lukaštík, pomohl mu k lékaři a potom ho doprovodil na Moravu k rodičům. Ostatní parašutisté se nesešli.

Kindl se proto rozhodl jít do Písku, kde přenocoval. Další den strávil v Bernarticích u Krzákových, jejichž adresu – jako náhradní – dostali parašutisté až na palubě letadla od dispečera letu Rudolfa Hrubce. Potom odjel k Josefu Bílkovi do Zaječic u Chrudimi, což byla jedna z adres, kterou obdrželi v Londýně pro styk s odbojem.

I s pomocí smluvených inzerátů v Národní politice se nakonec po třech týdnech setkal s Grabovským. Po nezdarech se na ně usmálo štěstí, neboť se jim podařilo navázat kontakt s ilegální vojenskou organizací pplk. Josefa Svatoně, která jim potom až do března 1943 pomáhala.

Dvojice parašutistů se 25. května 1942 vydala na místo seskoku vyzvednout uschovaný sabotážní materiál. Zjistili však, že vše zmizelo. Nevěděli, že lesní dělníci nalezli dva padáky a na základě oznámení četnické stanice v Rožmitále začalo v prostoru pátrat plzeňské gestapo. Objevilo oba zásobníky, které Grabovský po seskoku schoval s pomocí rolníka Josefa Viktory, u něhož se potom i krátce skrýval.

Zklamaného Kindla s Grabovským cestou zpět zastihla zpráva o atentátu na Heydricha. Oba zůstali v Bernarticích, kam za nimi na základě inzerátu přijel Lukaštík. O jejich pobytu ale vědělo stále více lidí. A naneštěstí se to dozvěděli i strážmistr ve výslužbě Hronek a lesní rada Reinhold Strizik, který to pak oznámil na gestapu.

Proběhlo několikeré zatýkání a vyšetřování a Bernartice nakonec jen o vlásek unikly osudu Lidic. Do konce stanného práva (3. 7. 1942) bylo za pomoc parašutistům zastřeleno 23 občanů, další skončili v koncentračních táborech.

Síť na parašutisty

Po zatýkání v Bernarticích se skupina rozpadla. Lukaštík odjel na Moravu a Grabovský na Slovensko. Kindl se skrýval na několika místech východních Čech. Koncem září 1942 se Grabovský vrátil.

Odbojáři pro oba parašutisty obstarali doklady a legální zaměstnání. Kindl pracoval jako dělník na pile v Čachnově u Skutče a bydlel v hostinci u Burešů, kam za ním dojížděla snoubenka Zdenka Pospíchalová. O jeho poslání věděla, zatímco majitel pily Adolf Frankl ani hostinský Bureš nikoli. Neměli tudíž ani nejmenší tušení, že nedávno zřízený protiparašutistický referát pražského gestapa po nich usilovně pátrá.

Nadporučíci Václav Kindl (vpravo) a Rudolf Hrubec se svými anglickými známostmi

Foto: Repro z knihy Muži pro speciální operace

Toto nové zvláštní oddělení vzniklo reorganizací gestapa po atentátu na Heydricha. V čele stál kriminální komisař Willi Leimer. Řídilo se novou taktikou boje. Cílem nebylo vysazené parašutisty likvidovat, ale získávat je živé, s úmyslem převerbovat je pro zájmy gestapa. Jako konfidenti měli bývalí parašutisté působit při vyhledávání nových paraskupin, být využiti k vedení rádiových protiher a také k rozkladné práci v domácích odbojových skupinách a organizacích.

Podstatou boje bylo rozprostření sítě po celém území protektorátu. Měly ji vytvářet ilegální odbojové organizace infikované a kontrolované konfidenty gestapa. Bylo jen otázkou času, kdy parašutisté při hledání zpravodajských kontaktů, úkrytů a pomoci na tuto síť narazí a uváznou v ní.

Procházku zatkli bez výstřelu

Leimer vnesl do práce referátu pevnou koncepci a v boji proti parašutistům měl k dispozici i agenturní síť složenou z konfidentů. Vedl ji mimořádně schopný Jaroslav Nachtmann (bývalý boxer a český četník).

Právě on byl pověřen pátráním po Václavu Kindlovi. Gestapo mělo fotografie všech tří členů Intransitivu a podle výpovědí zatčených parašutistů (Čurda, Gerik, Srazil) i dalších indicií tušilo, že jsou v protektorátu.

Nachtmann dokonce navštívil v Čurdově doprovodu Kindlovo rodiště, ale ani zde žádné stopy nenašel. Leimer posléze usoudil – jak ukazují zachované dokumenty gestapa – že Kindl unikl z okruhu jeho služebny a skrývá se na Slovensku.

Záhy poté však byl přece jen objeven. Pardubickému gestapu se podařilo infiltrovat Svatoňovu organizaci a několik jejích členů bylo 13. března 1943 zatčeno. Z výslechů se dozvědělo Kindlovu adresu a prověřovací heslo. To dostal konfident, který přišel vpodvečer 16. března do hostince u Burešů a česky se dotazoval na Václava Procházku (Kindlovo jméno podle falešných dokladů). Hostinský jej poslal do jeho pokoje a neznámý po čtvrthodince odešel.

Členové skupin Intransitive a Tin v poslední fázi přípravy na operaci. Václav Kindl stojí jako druhý zprava.

Foto: Repro z knihy Pátou kartu bere smrt

Krátce nato opustil hostinec zadním vchodem i Kindl a odešel směrem k lesu Borovina, kde čekalo auto. Zde ho při inscenované schůzce zatkl komisař pardubického gestapa Kröger. Ještě téže noci byl zatčen i Grabovský, jehož adresu gestapo také znalo z výslechů a Kindl ji potvrdil.

Po orientačním výslechu v Pardubicích byl velitel Intransitivu převezen do sídla pražského gestapa v Petschkově paláci. V jedné kanceláři ho očekával Jaroslav Nachtmann.

Život za spolupráci, nebo smrt

Protřelý konfident se choval žoviálně. Přátelská rozmluva byla součástí verbovací taktiky. Nachtmann se stavěl do role chápajícího a ujišťoval, že se zajatému vojákovi nic nestane, bude-li rozumný. Snažil se Kindla přesvědčit, že odboj proti Němcům je nesmysl a nevede k větším škodám. Přivádí však obyvatele protektorátu do neštěstí a doplácí na něj spousta nevinných lidí.

Podobně jako před některými jinými zajatými parašutisty, stála i před 26letým Václavem Kindlem nabídka, která měla pouze dvě alternativy: život za spolupráci s nepřítelem, nebo smrt za vlastní čest. Při dilematu ale nešlo jen o lidskou čest.

Gestapo ho stavělo i před takovou volbu: buď zachrání život svým nejbližším, rodičům a sourozencům, a také mnoha spolupracovníkům, kteří ho ukryli a poskytli mu přístřeší, nebo je postaví před popravčí četu.

V prvém případě mohla lákat vzdálená, nejistá, ale přece jen naděje, že se podaří gestapo nějak přelstít. Proti tomu stál mužný čin, který zachová čest vojáka, ale bude mít za následek popravu nejbližších.

Podle Hitlerova nařízení z roku 1941 měl být každý spojenecký parašutista, pokud byl chycen za německými liniemi v civilním oděvu, vyslechnut a neprodleně zastřelen. Tento rozkaz se obcházel v případech, když bylo možné zajatce využít ke zpravodajským nebo propagačním účelům. Bylo k tomu ovšem třeba souhlasu z Berlína od RSHA (Hlavního říšského bezpečnostního úřadu).

Domů už nikdy nepřišel

Údajně to byl právě Nachtmann (jak sám napsal ve svých vzpomínkách v roce 1963), kdo přesvědčil Leimera, aby Kindla, získaného pro spolupráci, propustil z vězení na svobodu. Nevíme, kdy přesně se to stalo, ale faktem bylo, že se i nadále stýkal se svou snoubenkou, která o jeho nové roli nevěděla.

Nejdříve bydlel u Nachtmanna v jeho bytě ve Spálené ulici, a když se osvědčil působením v jedné ilegální organizaci, dostal soukromý byt ve Vršovicích. Od října 1943 z něho byl Václav Král, jak zněly doklady vystavené gestapem.

Nachtmann ho zasvětil do činnosti zpravodajské kanceláře Albatros, kam si potom pravidelně docházel pro pokyny, a stýkal se tu s ostatními konfidenty. Byl využíván při rádiových protihrách s Londýnem, pomáhal při pátrání po parašutistech z různých výsadků a měl také velký podíl na zlomení některých zajatých kolegů. Při konfrontacích jim na svém příkladu dokazoval výhody spolupráce s gestapem, která – jak také říkal – ve svých důsledcích chrání životy českých lidí.

Podle některých pramenů pracoval Václav Kindl pro gestapo bez morálních zábran, podle jiných byl vnitřně rozpolcen a s rolí konfidenta se obtížně psychicky vyrovnával. Stal se vykonavatelem pokynů, jejichž rámec nepřekračoval vlastní iniciativou, ale také se neodvážil o varování svého okolí ani se nikdy nepokusil ze služeb gestapa vyvázat, či dokonce se proti němu postavit. Vlastní selhání nesl s jakýmsi osudovým fatalismem.

Za celou dobu ani jednou nenavštívil své rodiče. Když byli počátkem roku 1944 propuštěni z koncentračního tábora ve Svatobořicích – za práci, kterou pro gestapo vykonal – jezdil občas kolem domu, aby zahlédl svou matku na dvorku, ale nikdy domů nepřišel.

Smrt z rukou gestapáka Neupärtla

Poslední akce – a pro Václava Kindla osudová – se odehrála nad ránem 20. května 1944 v Nasavrkách. Společně s Nachtmannem byl členem osmičlenného komanda pražského gestapa, které mělo prověřit anonymní udání, že se v domku Františka Marka ukrývají parašutisté.

Skupina konfidentů gestapa v ulici Na Příkopech při procházce protektorátní Prahou. Zprava Václav Kindl, Oldřich Janko, Jaroslav Nachtmann, Josef Veselý.

Foto: Repro z knihy Podpalte Československo

Když majitel odmítl otevřít na výzvu neznámého civilisty, že přináší vyřídit vzkaz od Bohumila Laušmana z Anglie, vniklo gestapo do domu násilím a začalo místnosti prohledávat. Údajně se předem domluvili, že budou střílet na každého, kdo se pokusí z domu uniknout.

Kindl procházel první patro. Když viděl v pokoji otevřené okno, domníval se, že tudy někdo utíkal a vyskočil oknem do zahrady. Snad zapomněl na sjednanou dohodu. Dole stojící gestapák Franz Neupärtel jej ve tmě nepoznal, začal střílet a zasáhl ho dávkou ze samopalu.

Nachtmann nechal smrtelně zraněného okamžitě převézt do chrudimské nemocnice, kde byl operován. Ani okamžitá transfúze krve, kterou poskytl narychlo přivolaný dárce František Soukup, však pacientovi nepomohla a Václav Kindl na těžký průstřel břicha zemřel.

Frolíkův příběh o zmizení Kindla

Uplynulo 35 let a postava Václava Kindla se nečekaně znovu vynořila na scéně. V roce 1979 vyšly v exilovém nakladatelství Index (a v roce 1990 i v Praze) paměti nejznámějšího uprchlíka z rozvědky StB majora Josefa Frolíka pod názvem Špion vypovídá. V jedné kapitole předestřel fantasmagoricky znějící příběh o zmizení Václava Kindla v roce 1944 a jeho vynoření o mnoho let později coby sovětského nelegála v Londýně.

S odvoláním na nejmenovaného sovětského poradce Frolík píše, že Willi Leimer, který byl po válce v Praze zajat, dopraven do SSSR a tam v roce 1947 popraven, ve skutečnosti žije a je plukovníkem v centrále KGB v Moskvě. Byl totiž už z doby nástupu Hitlera k moci údajně jeden z nejlepších sovětských nelegálů zabydlených v gestapu.

Právě Leimer se podle Frolíka v roce 1944 postaral o překonspiraci Kindla pro budoucí poválečné poslání. Kindl prý, jak píše Frolík, „udělal jen jednu chybu – zastesklo se mu po domově a napsal sestře coby Donath“.

Ve své knize Frolík také vzpomíná, jak byl počátkem šedesátých let pověřen řízením akce Dana, která byla inspirována hlášením spolupracovnice StB. Byla známou Kindlovy sestry Růženy, a ta jí řekla, jak uvádí Frolík, „že dostala koncem padesátých let dopis z Londýna, ve kterém se jistý pan Donath představil jako dlouholetý přítel jejího zemřelého bratra“.

Potom přišly další dopisy, v nichž neznámý líčil „dávno zapomenuté příhody z jeho dětství,... pak přišly dárky a převody na Tuzex a Kindlova sestra se svěřila své přítelkyni, že má takový dojem, jako by Václav vstal z hrobu“.

Akce Parašutista

Historik Jiří Plachý s využitím zpřístupněných materiálů kontrarozvědky StB zjistil, že k prověřování kolem osoby Václava Kindla počátkem šedesátých let skutečně došlo a Frolík akci pod krycím názvem Parašutista (a nikoli Dana) opravdu řídil.

Existovala agentka Valdová (pravým jménem Marta Kancnýřová), která podala zprávu o korespondenci Růženy Čuchalové (Kindlové) s Georgem Donathem a mj. se v ní také uvádělo: „Když mu Čuchalová poslala svou fotografii a vyslovila přání, aby jí on poslal svou, přišla jí jako odpověď Kindlova válečná fotografie.“

V materiálech akce Parašutista našel Plachý informaci o Frolíkově výslechu dárce krve Františka Soukupa z 6. března 1962. Soukup potvrzoval svou poválečnou výpověď: muž, jemuž dával 20. května 1944 ráno transfúzi, nebyl Václav Kindl.

Zajímavým zjištěním bylo, že se Frolíkovi tehdy podařilo pomocí rezidentury StB v Londýně prokázat, že George Donath existuje a pod tímto jménem na patřičné adrese skutečně žije. Podle Kindlovy válečné fotografie se ho však ztotožnit nepodařilo.

Zatímco Frolík v pamětech tvrdí, že StB měla fotokopie všech dopisů Donatha a grafolog 6. správy StB toto písmo označil za pravděpodobně totožné s předloženým rukopisem Kindla, Plachý našel v archívu doklady, že se Státní bezpečnosti žádný Donathův dopis nikdy získat nepodařilo.

Naposledy se o to agentka Valdová neúspěšně pokoušela v prosinci 1963 při návštěvě u Čuchalových. Podle její zprávy Růžena Čuchalová znovu opakovala svoji domněnku, že tajemný Donath je ve skutečnosti jejím bratrem. Řekla také, že jejich korespondence už před řadou let skončila, protože se její dopis vrátil s poznámkou „odstěhoval se“.

Z výsadku Intransitive nikdo nepřežil

Rozhodnutí Václava Kindla přistoupit na spolupráci s gestapem ovlivnilo jednání druhého zatčeného člena výsadku, četaře Bohuslava Grabovského. Nabídku však přijal jen naoko a úkoly plnil liknavě. Na podzim 1943 byl uvězněn na Pankráci, kde se spoluvězni Waltru Ledererovi (ve skutečnosti konfidentu gestapa) svěřil, že spolupráci předstírá a hledá příležitost k útěku. Byl převezen do Terezína a v září 1944 popraven.

Desátník Vojtěch Lukaštík přežil v červnu 1942 v Bernarticích velké zatýkání. Když nebezpečí pominulo, odešel na Moravu do Jankovic. Zde se ukrýval u rodiny Josefa Remeše až do 8. ledna 1943, kdy jej pomocí udavače objevilo gestapo. Po krátkém boji se v beznadějné situaci zastřelil.

Tím také v podstatě skončila i celá akce Parašutista. Výsledky, které jí přisuzoval Josef Frolík v pamětech, však nepřinesla a Václav Kindl podle dosavadních zjištění skutečně zemřel 20. května 1944 v chrudimské nemocnici.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků