Hlavní obsah

Před 75 lety byl osvobozen koncentrační tábor Osvětim, symbol lidského pekla

Bylo to před sedmdesáti pěti lety. Odpoledne 27. ledna 1945 se první jednotky Rudé armády objevily u bran nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Lágr byl už z větší části vyklizen a sovětští vojáci v něm našli pouze několik tisíc lidských trosek. V novinách se záhy objevily fotografie a svět zaplavila vlna hrůzy smíšená s výčitkami svědomí.

Před 75 lety byl osvobozen koncentrační tábor Osvětim, symbol lidského pekla

V příštích týdnech se i před vojáky západních spojeneckých jednotek otevřely brány jiných koncentračních táborů, nyní už na německém území.

V dalších letech se z vyprávění těch, kteří přežili, z ukořistěných záznamů a z pečlivého pátrání historiků podařilo zrekonstruovat skutečnost, pro níž se vžilo pojmenování holocaust – termín pro nacistickou perzekuci a systematické vyhlazování především Židů v letech 1933 až 1945. V židovském prostředí se pro tuto genocidu užívá hebrejský výraz „šoa“ (pohroma, zkáza, zlo, neštěstí).

Vyhlazovací systém byl doveden ke zrůdné dokonalosti: soustředění, doprava, selekce, usmrcení a poté odklizení několika tisíc lidí denně.

Pomaleji, protože byla zničena téměř veškerá německá dokumentace, přicházelo poznání, že klíčovým místem celého systému nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů a největším střediskem masového vyhlazování Židů byla právě Osvětim.

Plnil jsem rozkazy

Město Osvětim leží na jihozápadě Polska (asi 55 kilometrů od Krakova) a po nacistické okupaci v roce 1939 bylo připojeno k říši. Německé úřady ho okamžitě přejmenovaly na Auschwitz a na jaře 1940 bylo vybráno pro zřízení nového koncentračního tábora.

Hlavní brána tábora Auschwitz-Birkenau

Foto: Profimedia.cz

Jeho velitelem byl jmenován Rudolf Höss, který tam hned po svém nástupu v květnu 1940 nechal umístit nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje). Původně měl být tzv. karanténním táborem (v němž měli být drženi vězňové, než budou rozmístěni jinam), ale v březnu 1941 – po návštěvě Heinricha Himmlera – se ukázalo, že bude fungovat jinak.

Říšský vůdce SS dal rozkaz k vybudování pobočného tábora Osvětim II (Březinka-Birkenau), který se stal smutným symbolem nejtěžšího zločinu nacistického Německa. Posléze vznikl ještě tábor Osvětim III (Buna, později přejmenovaný na Monowitz), který soustřeďoval několik průmyslových závodů a vězňové tam byli nasazováni na práci.

Rudolf Höss při soudním přelíčení ve Varšavě v roce 1947

Foto: Emil Bican, ČTK

„Když mi Himmler osobně sdělil rozkaz upravit Osvětim tak, aby se mohla stát místem masové likvidace, a tuto likvidaci pak provádět,“ napsal Höss ve svých pamětech sepsaných počátkem roku 1947 v krakovské vyšetřovací vazbě, „nedokázal jsem si ani v nejmenším učinit představu o rozsahu a důsledcích.“

„Jistěže byl takový rozkaz čímsi neobvyklým, čímsi nestvůrným,“ dodal. „Avšak při náležitém zdůvodnění se mi tento likvidační postup jevil jako správný. Žádnými úvahami jsem se tehdy nezabýval. Obdržel jsem rozkaz a mou povinností bylo jej splnit. O tom, zda byla taková masová likvidace Židů nezbytná, anebo ne, o tom jsem si žádný úsudek dovolit nemohl, tak daleko jsem nemohl vidět. Jestliže ,konečné řešení židovské otázky‘ přikázal sám vůdce, pro starého nacionálního socialistu žádné další úvahy neexistovaly, tím méně pro velitele SS.“

Konečným produktem byla smrt

Historici objasnili, že vyvražďování Židů včetně „konečného řešení“ nebylo od samého počátku dopodrobna naplánováno – a nebylo možné bez efektivního fungování byrokratického odosobněného aparátu.

Nápis Arbeit macht frei u vstupu do koncentračního tábora Auschwitz I

Foto: Profimedia.cz

Skutečnost byla prozaičtější. V německé společnosti došlo k procesu „kumulativní radikalizace“, během níž se ke „konečnému řešení“ dospělo řadou drobných kroků, které se samy o sobě zdály mírné, logické a někdy paradoxně až humanitární. Konečné řešení masovou vraždou bylo možné až v okamžiku, kdy došlo k dehumanizaci Židů do té míry, že se jednalo jen o čísla na papíře.

Genocida byla zločinem běžných úředníků, kteří v rámci byrokratické mašinérie necítili odpovědnost za své činy. Svět si to poprvé uvědomil u jeruzalémského soudu s Adolfem Eichmannem v roce 1961.

Úředník Eichmann, který se obhajoval tím, že nikdy nikoho osobně nezabil ani nikomu nedal příkaz k zabití, nakonec doznal, že tomu tak bylo proto, že to nebylo potřeba.

Byrokratický systém se o to postaral sám. Nebylo třeba nenávisti, pouze efektivnosti. Celá mašinérie fungovala naprosto dokonale: matky s dětmi, nemocní a starci skončili ve vyhlazovacím táboře Birkenau, práceschopní vězni se využívali jako prakticky nevyčerpatelný pracovní potenciál v několika desítkách pobočných táborů.

Vyhlazovací systém byl doveden ke zrůdné dokonalosti: soustředění, doprava, selekce, usmrcení a poté odklizení několika tisíc lidí denně představovalo hrůznou industrializaci smrti. Byla to továrna, která místo produkce zboží zpracovávala jako surovinu lidi. Konečným produktem byla smrt a vedoucí pracovníci do výkazů pečlivě zaznamenávali množství jednotek za den.

Koncentrační tábor Osvětim v Polsku.

Foto: Petr Horník, Právo

Komíny chrlily plyn spálených těl. Novou surovinu dopravovala do „továren“ skvěle organizovaná železniční síť. Fungovala úplně stejně jako u jiného nákladu. V plynových komorách vdechovaly oběti smrtící plyn, uvolňující se z kyanidových tablet, které vyráběl německý chemický průmysl...

132 tisíc za měsíc

Podle výzkumů bylo po dobu existence koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim-Auschwitz a jeho poboček deportováno za jejich brány 1,5 miliónu vězňů téměř třiceti národností, ale především Židů. Pásový stroj na zabíjení běžel téměř bez zadrhnutí od března 1942 do listopadu 1944.

„Nejproduktivnější“ byl v květnu a červnu 1944, kdy krematoria zpracovávala 132 tisíc mrtvých těl měsíčně, především Židů z Maďarska. Celkem v táboře podle posledních výpočtů historiků kremační pece pohltily 1,1 miliónu lidských těl.

Snímek dětí, které našli sovětští vojáci v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau. Podle jejich fyzické kondice lze soudit, že tam nebyly dlouho. Fotografii pořídil dva týdny po osvobození novinář B. Borisov při natáčení sovětského dokumentárního filmu.

Foto: Repro z knihy Ian Baxter: Tábor smrti Osvětim, Jota 2013

Z českých zemí bylo do osvětimských táborů přivezeno 47 tisíc židovských vězňů a přežilo pouze 1800 osob. V noci z 8. na 9. března 1944 došlo v Birkenau k největší hromadné likvidaci českých občanů za dobu nacistické okupace – v plynových komorách bylo naráz zavražděno 3792 židovských mužů, žen a dětí z tzv. rodinného tábora.

Likvidovat svědky

Koncem roku 1944 se rychle blížila východní fronta. I když se nacistické orgány snažily využívat komplex osvětimských táborů do poslední chvíle, již od jara 1944 se začala uskutečňovat opatření ke zničení a odstranění stop po spáchaných zločinech.

Velkou pozornost esesmani věnovali zvláště očitým svědkům, příslušníkům zvláštních židovských oddílů – tzv. sonderkomand (obsluze krematorií a plynových komor). V letech 1942 až 1945 přidělily jednotky SS k této speciální skupině vězňů více než 2100 mužů. Jako otroci se museli vlastníma rukama podílet na tom, aby masové vraždění probíhalo hladce a racionálně.

Vedení tábora toto zvláštní komando izolovalo, jeho složení často měnilo a snažilo se zamezit jakémukoli kontaktu s ostatními vězni. Malé skupině uvnitř komanda se podařilo v říjnu 1944 zorganizovat zoufalou vzpouru, která skončila v krvavé lázni, při níž bylo pobito 452 tehdejších příslušníků komanda.

Z koncentračního tábora v Osvětimi

Foto: Profimedia.cz

Naživu zůstalo 198 mužů a v chaosu posledních týdnů se některým podařilo vmísit se do evakuačních kolon 58 tisíc vězňů, kteří opouštěli Osvětim v posledních pochodech smrti 18. a 19. ledna 1945. Několika z nich se podařilo zázrakem vyváznout životem a podat po válce jedinečná svědectví.

Obleky, boty, vlasy

Po evakuaci zbylo v osvětimském táboře asi 9 tisíc vězňů, nemocných a neschopných pochodu. Vedení SS vydalo 20. ledna příkaz tyto lidi zavraždit, ale kázeň SS se již hroutila a rozkazy nebyly důsledně vykonávány.

Tentýž den byla dynamitem zlikvidována krematoria I a II. Poslední a dosud netknuté vyhlazovací zařízení – krematorium IV – vyhodila jednotka SS do vzduchu v noci z 25. na 26. ledna. Příští den vstoupili do Auschwitzu a Birkenau vojáci Rudé armády. V barácích našli asi 7 tisíc zdecimovaných vězňů. Mnozí své osvobození vůbec nevnímali.

Vstupní brána do tábora Auschwitz II

Foto: Luděk Fiala, Novinky

O několik dní později komise sovětské armády uviděla ve skladech, jakož i v naložených železničních vagónech poslední odkaz statisíců povražděných Židů: 368 820 pánských obleků, 836 255 dámských plášťů a šatů, 5525 dámských bot, 13 964 koberců, velké množství dětského oblečení. Ve skladech poblíž kmenového tábora bylo 7 tun lidských vlasů...

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků