Hlavní obsah

Lásku k matce Václava II. zaplatil Záviš z Falkenštejna životem

Právo, Lenka Bobíková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Někdy v roce 1284 nebo 1285 požádal Vítkovec Záviš z Falkenštejna mladistvého krále Václava II. (1271-1305) o ruku jeho matky Kunhuty. Prokázal tak smysl pro risk - do té doby se žádná královská či knížecí vdova nového sňatku neodvážila.

Foto: ČTK

Záviše popravili pod Hlubokou asi 24. srpna 1290.

Článek

Kunhuta bývala manželkou panovníka železného a zlatého, Přemysla Otakara II., kterého ubili rakouští bojovníci na Moravském poli v létě roku 1278, kdy prohrál bitvu s Rudolfem Habsburským.

V okolí vyvolala chystaná svatba většinou odsuzující emoce. Vždyť královna si našla partii pod svou úroveň, obyčejného šlechtice, a to ne z důvodů politických, ale pouze pro vlastní přání a tužby. Navíc právě Záviš stanul v čele Vítkovců, když se postavili v letech 1276 a 1277 proti Přemyslovi, a ten jejich odboj potlačil. Záviše dokonce prohlásil za psance.

Náhodně narazil na mince z doby Přemysla Otakara II.

Věda a školy

Mladistvý vládce Václav ale souhlas Falkenštejnovi dal.

Přijímal jej jako charismatického přítele, který jej mohl mnohé naučit. Vždyť v dětství zakusil osamění provázené citovou vyprahlostí a smutkem. Každou péči a láskyplnost uvítal.

Přitom začátky vztahu jeho matky a Záviše nepatřily k idylickým.

Po smrti krále Záviš drancoval

Když se obyvatelé českých zemí dozvěděli o tragickém skonu svého vladaře Přemysla, začali Vítkovci vedení Závišem z Falkenštejna ze msty řádit na královském majetku. Zničili cisterciácký klášter Zlatá Koruna, který panovník založil, a vypálili královské České Budějovice. Nevybíravé chování jihočeských magnátů dalo příklad dalším šlechticům.

Foto: Repro Václav II., Král český a polský Vyšehrad 2007

Václav II. se svými rodiči Přemyslem Otakarem II. a Kunhutou a dvěma staršími sestrami na obraze Antonína Machka

Královská vdova nepodlehla panice, i když její pozice se nejistě kývala ve sféře různých zájmů. Český stát se poprvé ve svých dějinách ocitl bez dospělého panovníka. Sedmiletý Václav, navíc s nepevným zdravím, jej těžko mohl zastoupit. Kunhuta se sice stala regentkou, ale bála se, že Rudolf Habsburský připraví jejího syna o trůn.

Určitou zárukou bezpečí se pro ni stalo v říjnu 1278 - v rámci mírových smluv mezi ní a Habsburkem - uzavření dohody o manželství jejích dětí Anežky a Václava s Rudolfovými ratolestmi, Rudolfem a Gutou. Přesto se krásná inteligentní vdova, vyhlášená svým bezvadným zevnějškem, spolehlivá matka pěti dětí, rozhodla jednat v mezích Přemyslovy dřívější politiky.

Vyhladovělá Praha uvítala kralevice zbědovaného duševně i fyzicky v roce 1282.

Pozvala si na pomoc Otu V. Braniborského řečeného Dlouhý, strýce malého prince. A také oslavovaného rytíře a velmi pohledného muže. Právě on nakonec získal od Rudolfa na pět let správu Čech a poručnictví nad malým Václavem. Habsburk si ponechal Moravu.

Volba opatrovníka se brzy ukázala nešťastnou.

Internace královny i prince

Už na začátku roku 1279 nechal Ota vyloupit katedrálu svatého Víta a hrob svatého Václava. Z Pražského hradu vypudil Kunhutinu rodinu i pražského biskupa Tobiáše z Benešova. Lidé se ještě nevzpamatovali ze zděšení nad chováním markraběte v chrámu a už jim uchystal nový šok. Internoval prince i královnu.

Všechno začalo v noci z 23. na 24. ledna 1279 „na svatého Pavla na víru obrácení“. Kapitulní kronikář líčil, jak Braniborský „vzbouřil ze spánku nejjasnější paní královnu českou s jediným a útlým synem Václavem za hluboké noci... a dovezli je na hrad Bezděz. Usídlili je pod stráží ukrutných Němců, cizozemců, zakázavše naprosto všem Čechům přístup k nim“. Podle historičky Gabriely V. Šarochové (Radostný úděl vdovský, Dokořán 2004) „je zpráva značně tendenční a zmatečná“.

Foto: Repro Václav II., Král český a polský Vyšehrad 2007

Kunhutu s maličkým Václavem vedou do zajetí; ilustrace Petra Maixnera k Českomoravslé kronice K. V Zapa.

Skutečnosti ale zřejmě odpovídá popis únosu, podle nějž se rozespalá Kunhuta urputně bránila, následník plakal a brzy byl vzhůru celý dvůr. Braniboři se ovšem na nic neohlíželi, popadli své oběti, v nočním prádle je pohodili na vůz a ujížděli pryč. Hrabivý markrabě, kterému správcovství spadlo z nebes přímo do klína, si jej hodlal udržet a princátko mu mohlo sloužit jako jakási pojistka. Navíc získal nad následníkem absolutní kontrolu.

Opuštěný hošík

Královna si po uvěznění na Bezdězu vymohla u braniborského purkrabího Heřmana krátké cesty do okolí. Kralevic ale musel zůstat na hradě. V dubnu 1279 se vypravila dokonce do Prahy, aby navštívila Anežský klášter. Odtud pod záminkou prohlídky provizorního hrobu Přemysla Otakara II. ve Znojmě odjela na Moravu a už se nevrátila. Usadila se na Opavsku, čímž si vysloužila přízvisko matky, která opustila dítě v nouzi.

Nebylo to úplně přesné tvrzení - chlapec sice jistě strádal osaměním na odlehlé pevnosti, ale provázela jej jeho chůva, která mu pomáhala zmírnit útrapy. A Otovým záměrem se stalo vznešeného hocha hlídat, nikoli mu ubližovat nebo jej dokonce zabít. Hůř bylo královskému potomku v listopadu 1279, kdy jej Branibor v odpověď na Kunhutin útěk odvezl do Žitavy a poté do Branibor.

Bílá hora: Běda poraženým!

Historie

Teprve tady začal princ trpět nedostatkem. Kronika zbraslavská vylíčila s literární nadsázkou jeho postavení: „V prostou sukni se stále odíval, a protože mu bylo odpíráno lněné prádlo, spokojoval se jen s vlněným. Častokrát vycházel jen v roztrhaných střevících, protože neměl peněz na jejich opravu.“

Václavovi ze zajetí nepomohl ani vpád Rudolfa Habsburského do Čech v roce 1280 s cílem ochránit království i Kunhutu. Ota jeho útok odrazil, a i když slíbil propuštění kralevice, svůj závazek nesplnil. Bezvládí české země vyčerpávalo a spělo ke katastrofě.

Návrat zbědovaného syna

Zavládla nespokojenost, množily se útoky na braniborské posádky, v roce 1281 a 1282 propukl hladomor a zhroutilo se zásobování. Umíraly stovky lidí, množily se únosy dětí, loupeže a docházelo i ke kanibalismu.

Královská vdova se sblížila se Závišem z Falkenštejna někdy v roce 1280. Objevil se z neznámých důvodů v Hradci nad Moravicí a Kunhuta jej přijala do svých služeb s hodností hradeckého purkrabího. A vznikl mezi nimi milostný vztah.

Záviše popravili pod Hlubokou zaostřeným prknem.

Zbraslavský kronikář královninu lásku objasnil slovy, že „mysl ženy tak snadno podléhá změnám“ a že Záviš ji „ošálil jakýmisi úskoky kouzelnického umění“. Někdy v letech 1281-1282 se z jejich poměru narodil syn Jan, zvaný Ješek. Trojice zůstala na Opavsku. V té době si šlechtičtí představitelé státotvorné politiky, vedení biskupem Tobiášem z rodu Benešoviců, vymohli na Otovi Dlouhém návrat vězněného prince.

Za to ovšem žádal „odškodné" 15 000 hřiven stříbra a ještě chtěl do zástavy několik severočeských měst. Kralevice zbědovaného duševně i fyzicky uvítala jásotem vyhladovělá Praha v roce 1282. Setkal se i s matkou, kterou radostně objal, i s Ješkem a Závišem. Správa státu se nyní octla v rukou Falkenštejna, který spolu s královnou přesídlil na pražský dvůr.

Tajné milování

Záviš se v Praze obklopil svými věrnými a příbuznými a lidi biskupa Tobiáše prostě odstavil. Navíc zaujal mladého prince - věnoval se jeho rytířské i vladařské výchově.

Jestliže se Václav II. později stal jedním z nejschopnějších panovníků, stalo se to i Falkenštejnovou zásluhou. Mezitím ovšem mezi novou vládnoucí a starou skupinou propukla zášť, provázená bojovými střety. Spory ukončil mír a královnin milenec se stal oficiálně regentem.

Foto: Repro Václav II., Král český a polský Vyšehrad 2007

Král Václav II. s básníky na vyobrazení v Codexu Manesse. (Václav II. byl také básník.)

Energicky se ujal správy dvora, vdechl státu nový život a postavení měst se stabilizovalo.

Velmože ale nadále dráždil Kunhutin a Závišův poměr. Ne z důvodů morálních, ale politických. Tajné milování za čtyřmi stěnami by oni i církev snesli, ale veřejné vystavování už neskousli.

Regent a Kunhuta vše vyřešili po svém. Asi koncem roku 1284 se vzali. I tak jejich pozice nebyla standardní. Václav dospíval a usiloval o vlastní nezávislost. Na počátku roku 1285 si konečně vzal v Chebu Gutu Habsburskou, do města s ním vstoupila pouze matka.

Kati nejen stínali hlavy. Dokonce i léčili

Historie

Opatrný otčím se neúčastnil. Ostatně došlo k ostudě. Hned po svatbě, byť svatební noc proběhla, si otec novomanželky Rudolf Habsburský odvezl dceru domů, což bylo velice neobvyklé. Vyjádřil tak svůj postoj k regentovi. Falkenštejnova hvězdná dráha se ale už octla na sestupu. V září 1285 zemřela Kunhuta na plicní chorobu. A Záviš novou situaci nezvládl.

Poprava pod Hlubokou

V roce 1287 král Rudolf Gutu Václavovi odevzdal. Právě kolem ní se soustředila nová protizávišovská opozice. Václav II., citlivý a nyní osobně spokojený, se začal otčímovi vzdalovat. I proto, že Falkenštejn si už v roce 1288 vzal za ženu uherskou princeznu Alžbětu, sestru krále Ladislava Kumána, bývalou jeptišku, která při návštěvě příbuzných v Srbsku utekla s tamním knížetem Štěpánem Urošem. Strávila s ním tři roky a porodila mu dcerušku. Její avantýru probírala celá Evropa.

Přesto s ní jako se svou zákonnou manželkou žil Vítkovec na Svojanově jako vévoda opavský.

Desetiletého Ludvíka XVII. utrýznili k smrti

Historie

Neuváženého sňatku využili lidé kolem biskupa Tobiáše. Záviše očernili u panovníka a dokonce tvrdili, že proti němu chystal spiknutí. Nakonec Václava II. o vině bývalého manžela jeho nebožky matky přesvědčili. Panovník pozval Falkenštejna do Prahy na křtiny svého synka Otakara. Hned po příjezdu v lednu 1289 jej nechal internovat a postavit před soud. Jeho majetek zkonfiskoval. Pád bývalého regenta se stal nevyhnutelným.

Vítkovci odpověděli odbojem. A král Václav II. jednal.

Asi v květnu 1290 nechal Záviše potupně vozit od jednoho hradu, který patřil Vítkovcům, ke druhému. Pod hrozbou popravy jejich příbuzného otvírali velmožové hradby. Až na jednoho - Vítka, Závišova bratra, pána na Hluboké. Ten neotevřel a Záviše popravili pod Hlubokou pravděpodobně 24. srpna, podle zápisu zaostřeným prknem (trest za cizoložství - u nás však jinak nedoložen).

Slovy kronikáře: „Záviš skončil bídnou smrtí své dny.“ Kunhuty se to už dotknout nemohlo.

Václav II. byl úspěšný panovník

  • Václav sice nezískal žádné vzdělání, ale systematicky si osvojoval nové znalosti.
  • Dával přednost diplomacii před ozbrojeným nátlakem.
  • Neoplýval tělesnou silou a neúčastnil se rytířských klání.
  • Guta zemřela pravděpodobně na následky předčasného porodu v červnu 1297. Václav pak žil se svou oficiální milenkou Anežkou.
  • V roce 1300 se podruhé oženil s o sedmnáct let mladší Richenzou Polskou (bylo jí dvanáct let), zvanou v českých zemích Eliška Rejčka. Porodila mu v polovině června 1305 dceru Anežku. Týden nato český král zemřel.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám