Křišťálová noc se stala počátkem zkázy

„Vzpomínky na minulost mě stále pronásledují. Čím jsem starší, tím víc. Fotografii s Hankou Taussigovou, na které se držíme za ruce s mou vzdálenou příbuznou a dětskou kamarádkou, mám u postele na nočním stolku. Vidím ji každý den. V osmi letech, asi v roce 1943, šla se svou maminkou do plynu v Osvětimi,“ říká Pavel Jelínek, poslední žijící člen předválečné komunity Židů v Liberci.

První masivní pogrom na Židy v novodobých dějinách připravoval režim Hitlerova Německa dlouho a precizně. Nešlo o spontánní „výbuch občanské nespokojenosti“, ale o detailně propracovaný krok k upevnění moci Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP).

V průběhu jediné noci na území tehdejšího Německa, Rakouska a pohraničních oblastí Československa – z 9. na 10. listopadu roku 1938 – bylo zničeno a vyrabováno na 7500 obchodů, vypáleno 1200 synagog, z toho na padesát v českém a moravském pohraničí, zavražděno bylo 91 příslušníků židovského vyznání. Byť šlo legitimně o německé říšské občany.

Škody, přepočtené na dnešní ceny, dosáhly 45 miliard eur (1,16 bilionu Kč). Cynickým paradoxem bylo, že přímí postižení museli „způsobený nepořádek uklidit, vše uvést co nejrychleji do původního stavu a zaplatit způsobené škody,“ (Křišťálová noc: předehra záhuby, BB/art, 2007).

Finanční částky z pojištění všech obchodů, provozoven, ale i synagog zabavili nacisté. Následně do koncentračních táborů Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen odvlekli na třicet tisíc Židů.

„Vztahy mezi sudetskými Němci a českou menšinou v tehdejším Reichenbergu – Liberci – bych tehdy označil za sousedské. Byť jsem byl příliš malý, abych si pamatoval veškeré souvislosti. Dramaticky se však změnily přijetím norimberských zákonů v září 1935,“ vzpomíná rodilý Liberečan Pavel Jelínek.

„Jejich akceptování našimi sousedy ve městě dodnes nemohu pochopit,“ doplňuje a dodává: „Přes stále se zhoršující situaci si spousta Židů nepřipouštěla přímé ohrožení. Jen málo lidí se včas vystěhovalo. Na druhou stranu je třeba říci, že jen velmi málo zemí bylo ochotno udělovat víza. Většina mých příbuzných tak zemřela v koncentračních táborech. Moje babička, Josefína Ledererová, byla zavražděna v Treblince. Z těch, kteří prošli koncentrákem, se vrátily pouze mé dvě tety…“

Křišťálová noc, její organizace, provedení, přímé důsledky a vše ostatní, co následovalo, byly výsledkem dlouhodobé, pečlivé a systematické přípravy režimu říšského kancléře Adolfa Hitlera na válku. Vše bylo plánováno už téměř od jeho nástupu do funkce.

Přijetím norimberských zákonů v září 1935 se Židé stali osobami druhé kategorie. „Arizace německého hospodářství“ v letech 1935–1938 vedla ke stále sílícímu tlaku na židovské obchodníky, kteří často museli své zboží prodávat pod cenou. Dalším krokem se stala tzv. katalogizace židovských firem. Bylo zaregistrováno na 100 000 podniků, z nichž plnou polovinu museli jejich majitelé prodat za zlomek hodnoty. Řadu firem nacisté jednoduše zkonfiskovali.

Organizovaný odsun 12 000 Židů včetně těch, kteří v Německu žili několik desítek let a měli říšské občanství, pak proběhl 18. října 1938. Právě tento odsun, resp. následný čin mladého Žida Herschela Grünspana, byl nacisty okamžitě účelově využit k rozpoutání prvního velkého protižidovského pogromu v novodobých dějinách.

Grünspan se chtěl pomstít za osud svých odsunutých rodičů a 7. listopadu 1938 spáchal atentát na německého velvyslaneckého radu v Paříži Ernsta vom Ratha. Dvěma výstřely ho smrtelně zranil. Německé ministerstvo propagandy tím získalo vhodnou záminku pro spuštění celé pečlivě připravované mašinérie.

Německé prorežimní noviny napsaly: „Tato vražda padá na celé židovstvo. Každý jednotlivec musí zaplatit za všechnu bolest, všechny zločiny a všechny špinavé akce tohoto kriminálního proudu zaměřeného proti Němcům: odpovědný je bez milosti každý jednotlivý Žid. Světové židovstvo chce proti nám bojovat. Můžeme s nimi bojovat v jejich vlastním duchu – oko za oko, zub za zub.“ (Křišťálová noc: předehra záhuby, BB/art, 2007).

Naopak zprávy zahraničních dopisovatelů hovořily takto: „Velká obchodní centra vypadala jako po náletu,“ psal Daily Herald z Berlína. „Vitríny byly vyrvané ze zdí, nábytek rozlámaný a elektrické reklamy rozbité na kousky.“ Reportér News Chronicle viděl násilníky, jak „pečlivě rozbíjejí výlohy klenotnictví a s chechtáním si cpou do kapes šperky a náhrdelníky, které spadly na chodník“.

The Daily Telegraph z Berlína uváděl: „Zdálo se, že jinak slušné lidi naprosto ovládla rasová nenávist a hysterie. Viděl jsem elegantně oblečenou paní, jak tleská a výská radostí, zatímco úctyhodné středostavovské maminky zvedaly své děti, aby se na tu legraci podívaly.“

Podobně hovoří dobové prameny prostřednictvím historika Martina Gilberta o situaci v našem pohraničí:

„Ze Sudet, které Německo zabralo Československu před necelými šesti týdny, prchali Židé přes nové hranice. Jedenáctého listopadu přišlo do českých Loun několik stovek lidí. Mnozí měli vážná zranění, která utrpěli, když je sudetoněmečtí nacisté vyvlekli z domovů. Oloupili je o veškerý majetek, odvezli na vojenských nákladních autech na nové hranice a přiměli je lézt po čtyřech do Československa s varováním, aby se do Německa už nikdy nevraceli.“

V roce 1938, ale především v tom následujícím se Židé v nacisty ovládaných zemích ocitli v přetěžké situaci. Po Křišťálové noci byli v Německu, obsazeném Rakousku a v okupovaném pohraničí českých zemí po desítkách vražděni a po tisících odváženi do koncentračních táborů. Mnoho z nich se rozhodlo odjet do zahraničí. Židovské cestovní doklady byly opatřeny písmenem „J“ na znamení, že majitel je Žid (Jude).

V USA platily kvóty pro přistěhovalce. Parlamenty USA a Velké Británie zvyšování kvót pro přijetí uprchlíků odmítaly. Emigrace do tehdejší Palestiny se zcela zastavila. Předválečná imigrační politika USA postupovala vůči přistěhovalcům z Evropy do značné míry diskriminačně a neměnila se ani při rostoucím počtu Židů snažících se uniknout z Evropy přes americké konzuláty.

Výstižně ji charakterizovalo tajné memorandum náměstka ministra zahraničí Breckenridge Longa konzulům v Evropě, aby udělování víz Židům dalšími byrokratickými překážkami „odkládali a odkládali a odkládali“.

Spojené státy přijaly v letech 1933 až 1938 na 40 tisíc Židů, zlomek těch, kteří o to usilovali. Teprve zákrokem ministra financí Henryho Morgenthaua se podařilo ustavit v roce 1944 zvláštní výbor pro válečné uprchlíky, který zachránil životy desetitisíců Židů.

Na 175 metrů dlouhou loď St. Louis s osmi palubami nastoupilo v sobotu 13. května 1939 v osm hodin večer v Hamburku 937 běženců (jen jeden z nich nebyl Žid). Za lístek dali 500 dolarů a v rukou měli víza, která také zaplatili. Cílem byla kubánská Havana. Po dvoutýdenní plavbě ale kubánská vláda dovolila vystoupit jen 29 běžencům. Ostatní museli pokračovat v plavbě směrem k USA s nadějí, že je zde přijmou.

Pod velením kapitána Gustava Schrödera se loď blížila k americkým břehům v Miami a už byla vidět světla města. Urgentní žádosti o povolení přistát odešly americké vládě, dva osobní telegramy dostal i prezident Franklin D. Roosevelt. Nikdy na ně neodpověděl. Místo toho musela loď 4. června 1939 (přijmout je tehdy odmítla i Kanada) obrátit kurz a vrátit se do Evropy.

Herbert Karliner, tehdy dvanáctiletý chlapec ze slezských Pyskowic nedaleko československých hranic, který pouť přežil a později se usadil v USA, vyprávěl: „Vždy jsem chtěl do Ameriky. Nemohl jsem pochopit, proč nás tak velká země nepřijala.“ Válku přežil v úkrytu ve Francii, jeho rodiče a dvě sestry ale zahynuli v Auschwitzu.

Křišťálová noc před osmdesáti lety rozpoutala genocidu namířenou proti židovskému etniku dosud nepředstavitelných rozměrů. V koncentračních táborech bylo zavražděno na šest milionů příslušníků tohoto národa.