Hlavní obsah
Rekonstruované dopravní letadlo Douglas DC-3. Třem přesně takovým se podařilo naráz společně uprchnout na americkou vojenskou leteckou základnu u Mnichova. Foto: ČTK

Jak se utíkalo z Československa? Na traktoru, balonem i uneseným letadlem

Lidská vynalézavost nezná hranice. Nedokázala ji spoutat ani železná opona, ani obavy z nelítostné Pohraniční stráže. Na Západ se utíkalo pěšky, na běžkách, na rogalu nebo větroni, letadlem dopravním i práškovacím, vrtulníkem, ale také horkovzdušným balonem, na traktoru, podvozku vlakového vagonu nebo na saních tažených koněm, sanitkou, autobusem, v obrněném transportéru i v barelech na benzin nebo po dně řeky ve vlastnoručně vyrobeném skafandru.

Rekonstruované dopravní letadlo Douglas DC-3. Třem přesně takovým se podařilo naráz společně uprchnout na americkou vojenskou leteckou základnu u Mnichova. Foto: ČTK
Jak se utíkalo z Československa? Na traktoru, balonem i uneseným letadlem

A stejně jako termín „železná opona“ připomíná původně preventivní opatření proti požáru v divadle, připomenou některé útěky drama, jiné zase tragikomedii. Úsměv, který nechtěná situační komika mimoděk vyvolá na tváři, však rychle ztuhne. Nepovedené pokusy opustit nelegální cestou republiku skončily v tom lepším případě kriminálem, v tom horším smrtí.

K povedeným útěkům patří hromadný únos tří dopravních letadel Československých aerolinií.

Po únoru 1948 se přes jižní a západní hranice valila vlna uprchlíků před novým režimem. Ten to nechtěl tolerovat, a tak tam brzy začaly vyrůstat zátarasy z ostnatého drátu a do pohraničí nastoupili nejprve příslušníci zvláštních oddílů SNB a po nich kolem roku 1951 příslušníci nově vytvořené Pohraniční stráže.

Do hraničního pásma měli omezený přístup pouze pracovníci zemědělských a lesních závodů.

Foto: Repro foto Klub vojenské historie a sportů Tachov

Od svého vzniku do sametové revoluce zadrželi pohraničníci okolo 49 000 narušitelů hranic. S uprchlíky jednali jako s nepřáteli státu. Mnoho z nich bylo zraněno nebo zastřeleno. Oběti byly i na druhé straně. Ani brutální násilí však nedokázalo zastavit lidi toužící po světě za oponou.

Příběhy těch, kteří se rozhodli překonat železnou oponu, vypráví výstava na západočeské rozhledně Havran, ležící skoro u hranic. Pojďme si některé z nich připomenout.

Kolektivní úlet

K povedeným útěkům patří hromadný únos tří dopravních letadel Československých aerolinií. Když po únoru 1948 začal režim pronásledovat bývalé vojenské piloty létající za války v Royal Air Force (RAF), bylo těm, kteří ještě u ČSA mohli zůstat, jasné, že i na ně časem dojde.

A tak 24. března 1950 tři z nich odklonili letouny i s cestujícími z pravidelných vnitrostátních linek na americkou vojenskou leteckou základnu Erding u Mnichova. Půvabná scéna se odehrála na lince 18 letící z Ostravy, kterou unesli kapitán letadla Ladislav Světlík a cestující Viktor Popelka. Druhý pilot Mečislav Kozák, jenž stejně jako únosci sloužil za války v RAF, o ničem neměl tušení a do Československa se chtěl vrátit.

„Laďo, prosím, udeř mě do hlavy, abych mohl říci StB, že jsem se snažil zabránit vašemu únosu letadla a bojoval jsem s tebou,“ poprosil válečného druha, když zjistil, že je unesen. Světlík mu vyhověl: udeřil tak, aby neublížil, a přitom na hlavě zůstalo viditelné zranění.

Obrněnec si hladce poradil se třemi zátarasy z ostnatého drátu a projel zkoprnělým pohraničníkům přímo pod nosem.

Z 85 unesených cestujících za hranicemi zůstalo 27, zbytek se vrátil do ČSR. Následovala velká čistka, která ČSA zbavila „nespolehlivých živlů“.

Tank svobody

Když Václavu Uhlíkovi, majiteli autoopravny z Líně u Plzně, znárodnili firmu, začal uvažovat o emigraci. Způsob, jak se dostat za hranice i s manželkou Martou a dvěma dětmi, mu napověděl ohořelý polopásový transportér, který nalezl v lese a k němuž se nikdo nehlásil.

S opravami se nijak netajil. Prováděl je venku na dvorku s tím, že obrněný transportér bude sloužit ke svážení dřeva. Pancéřová nástavba, která na původním podvozku časem vyrostla, ale pro dřevorubecké práce zamýšlena nebyla.

Tank svobody: Václav Uhlík podává manželce zavazadla po příjezdu do Bavorska. Vlevo Libuše Cloud, další „účastnice zájezdu“.

Foto: Repro foto Klub vojenské historie a sportů Tachov

Při prvním pokusu o překonání hranic v říjnu 1952 motor v terénu selhal a Uhlíkovi byli rádi, že se jim nenápadně podařilo vrátit domů před rozedněním. Šikovný automechanik se ale nevzdal. Vyměnil motor za silnější a v noci 24. července 1953 vyrazil znovu na cestu.

Kromě rodiny seděli v transportéru ještě další čtyři uprchlíci. U obce Lísková spustil Uhlík stroj z kol na pásy a nastala chvíle pravdy: Vydrží motor? Vydržel. Obrněnec si hladce poradil s lesním terénem i třemi zátarasy z ostnatého drátu a projel do Spolkové republiky Německo zkoprnělým pohraničníkům přímo pod nosem.

Na Západě vzbudil útěk velkou publicitu. Vůz dostal přezdívku Tank svobody a měl po léta čestné místo v muzeu Henryho Forda. Dnes jej vlastní soukromý sběratel.

S budíkem, pod senem

Překonání drátů není žádná legrace. To Jiří Brom pochopil už jako čerstvý absolvent odborného učiliště stavební výroby v Královském Poříčí, když ho při pokusu o překročení státní hranice chytili poprvé. Díky kamarádovi Jaromíru Knechtovi, který narukoval k Pohraniční stráži, však pár let nato zjistil, jak systém funguje: pokud se naruší zkratem signální stěna v jednom úseku, uzavře rota tu část, kde k porušení došlo. O to méně bude hlídán úsek vedlejší.

„Zbývalo jen vyřešit otázku, jak vyvolat poplach a nebýt v tu chvíli na místě,“ popisuje Ivo Pejčoch v knize Útěky za železnou oponu.

S řešením pomohl opět kamarád Jarda. Jako primitivní, leč spolehlivé časovací zařízení posloužil obyčejný budík. „Kdyby byl nařízen na určitou dobu a začal zvonit, otáčela by se současně osička na zadní stěně, kterou se přístroj natahuje. Pokud by se připevnil delší plíšek, při jeho pootočení by v signální stěně došlo ke zkratu vodičů a k signalizaci narušení,“ popisuje Ivo Pejčoch.

Povedlo se to 22. prosince 1988. Jiří Brom nastavil poblíž Starého Hrozňatova budík a rychle se přemístil. Když pohraničníci vyrazili za narušitelem, v klidu se podhrabal pod dráty ve vedlejším nehlídaném úseku.

Lidé bydlící poblíž hranic měli útěk značně usnadněný. Zejména zemědělci a lesní dělníci, kteří udržovali terén mezi zátarasy a územím sousedního státu. Ti totiž dostávali zvláštní propustky. Navíc přes zátarasy procházeli prakticky denně, takže je hlídky znaly. K místním patřil i Antonín Krejcar z Netřebic.

Antonín Krejcar propašoval na těchto saních pod senem přes hranice šest lidí.

Foto: Repro foto Klub vojenské historie a sportů Tachov

Když ráno 25. března 1981 přišel u Leopoldova k vratům v zátarasu s koněm, vlekoucím saně s hromadou sena, pohraničníci nedělali problémy. Věděli, že má v lese složit seno pro zvěř a poté za zátarasem svážet dříví. Propustka se ovšem nevztahovala na manželku, dva malé synky, kamaráda Pavla Černého, jeho ženu a dceru. Ti všichni pod kupou sena ani nedutali.

Jelikož se Krejcar ve stanovenou dobu u vrat neobjevil, zahájili pohraničníci pátrání v lese. Stopy saní nebylo v jarním sněhu těžké sledovat, mířily přímo přes hranici. Obě rodiny šťastně dorazily na Západ, kůň i se saněmi byl vrácen zpět do Čech.

Hovnocuc svobody

Bohumil Kňourek z Dolních Dunajovic měl jasno – pro propustku udělá cokoli. Klidně se nechá zaměstnat jako obsluha cisternového fekálního vozu IFA W50, takzvaného hovnocucu. S ním se pak 14. června 1988 hlásil u vstupu do hraničního pásma.

Pohraniční stráž zkontrolovala platný doklad a pustila ho do prostoru zvaného Lesíček v okrese Břeclav. Když se dlouho nevracel, vyrazili strážci hranice po jeho stopách. Opuštěný vůz našli po čichu. V kabině zůstal jen lístek se vzkazem: „Můj cíl byl dostat se za oponu, proto jsem jezdil s fekálem.“

Do oblak a pod hladinu

Po vzoru bratří Montgolfierů se hranice pokusilo překonat několik nadšenců, kteří se nebáli výšek. Z těch, kdo na amatérsky postaveném balonu přeletěli železnou oponu, je nejznámější mistr Československa v cyklistice Róbert Hutyra. Sportovec uspěl díky vlastnostem, které ho dovedly i na sportovní vrcholy – vytrvalosti a pečlivé přípravě. Skoro rok strávil studiem meteorologie v univerzitní knihovně.

Po testování pevnosti a prodyšnosti vybral ideální materiál: látku na nepromokavé pláště z umělého vlákna. Jednotlivé části manželka sešila dvojitým švem, jako mají džíny. A výsledek? Balon byl kvalitnější než ty profesionální. Dno ocelové gondoly o rozměrech metr krát metr Hutyra svařil z třímilimetrového ocelového plechu, aby rodinu chránilo před střelbou – zvědavému sousedovi tvrdil, že jde o truhlík na kytky…

SUP neboli samostatně útočící psi byli vycvičeni k pronásledování a útoku na člověka.

V noci 7. září 1983 se balon hladce vznesl do oblak poblíž Božic na Znojemsku. Hranice cyklista přeletěl s manželkou, dvěma dětmi a závodním kolem připevněným na konstrukci. Přistál poblíž obce Falkenstein. Rodina se nakonec usadila v americkém Coloradu. A balon našel čestné místo mezi exponáty Muzea berlínské zdi.

Plzeňský právník Zdeněk Bakule takové štěstí neměl. Přestože mu pečlivá výroba horkovzdušného balonu zabrala dva roky, otestoval ho poprvé při příležitosti, kterou rozhodně neplánoval.

Hlídka Veřejné bezpečnosti ho totiž v březnu 1985 zatkla, sotva se v autě k hranici přiblížil – zřejmě na udání. Paradoxně tak svůj balon nafoukl až při policejním vyšetřování. Soud kutilskou kvalitu neocenil a odsoudil právníka na dva roky nepodmíněně.

Doktor Bakule (vlevo) se švagrem, který ho k hranicím dovezl. Byli zatčeni se složeným balonem v kufru auta.

Foto: Repro foto Klub vojenské historie a sportů Tachov

Policejní pokus o naplnění Bakuleho balonu vzduchem.

Foto: Repro foto Klub vojenské historie a sportů Tachov

Psal se rok 1957. Zátarasy moc nadějí na přechod nedávaly, a tak se šestatřicetiletý kaplan římskokatolické církve Josef Škop rozhodl překročit hranice do Německé demokratické republiky po dně řeky.

Vlastnoručně vyrobil třídílný skafandr. Kalhoty a bundu ušil z nepromokavého pogumovaného plátna, švy oblepil izolační páskou. Hlavu kryl hliníkový hrnec, který měl ve dně proříznuté otvory pro dýchací hadice, jež držely na hladině plováky. Takto vybaven vstoupil dobrodružný duchovní 11. listopadu kolem půlnoci do Labe poblíž Hřenska.

Kaplan Josef Škop.

Foto: Repro foto Klub vojenské historie a sportů Tachov

Skafandr, ve kterém nalezl kaplan smrt.

Foto: Repro foto Klub vojenské historie a sportů Tachov

Jeho bezvládné tělo našel ráno strážný v německém přístavu Schmilka, ležícím asi půl kilometru po proudu řeky Labe. Jak ukázala pitva, Josef Škop podcenil sílu vody. Amatérsky vyrobený skafandr sice nezklamal, ale tlak u dna neumožnil muži se nadechnout.

Skalpován psí smečkou

Po roce 1948 byly části hranice se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem podél drátů zaminované. V 60. letech pak nahradilo miny opatření stejně strašlivé: SUP neboli samostatně útočící psi. Pohraničníci jim přezdívali „supi“. Před agresivními zvířaty, vycvičenými už od štěňat k pronásledování a útoku na člověka, měli respekt i psovodi.

K nejotřesnějšímu případu nasazení psů došlo v roce 1986, kdy se osmnáctiletý německý mladík Hartmut Tautz pokusil přejít slovenskou hranici. Vybral si k tomu místo u bratislavského sídliště Petržalka, které dělí od Rakouska jen několik set metrů. Nebylo to šťastné rozhodnutí, právě tento úsek hranice totiž střežily smečky psů vycvičených k útoku na volno.

Jak popisuje web Ústavu pro studium totalitních režimů, „na vnější straně drátěných zátarasů byly vybudovány kotce, které ovládal psovod na dálku lankem, a automatické kotce pro smečku, jež se otevíraly současně se signálem i dálkově z roty Pohraniční stráže“.

To ovšem Hartmut netušil. Pozdě večer 8. srpna přestřihal kleštěmi týlový plot a prošel až k signální stěně, kde opět použil štípačky. Přestřižením drátů se spustil alarm a pohraniční hlídka poštvala za uprchlíkem dva služební psy. Dostihli ho v kukuřičném poli.

Samostatně útočící psi (SUP), jimž pohraničníci přezdívali „supi“, byli od štěňat vycvičeni k útoku na člověka.

Foto: ČTK

„Po osvícení baterkou jsme viděli muže ležícího na zemi na levém boku s hlavou obrácenou směrem k demarkační čáře. Vedle něj ležel služební pes Roby a služební pes Ryšo obcházel kolem. Muž měl vícero zranění, pokousání od psů. Měl strženou kůži s vlasy na zátylku, krvácející zranění na tváři u spánku a na stehně,“ popsal nalezení uprchlíka jeden z dvojice pohraničníků, osmnáctiletý vojín Oldřich Kovář.

Hartmut zemřel druhý den ve Vojenské nemocnici v Bratislavě. Jak vyplynulo z pitvy, smrt způsobil šok z velké ztráty krve. Tělo vrátili k pohřbení matce, nesměla však otevřít rakev.

Podle studie Železná opona v Československu za pokus o přechod hranice zaplatilo životem nejméně 266 civilistů. Paradoxně více než dvojnásobek mrtvých, okolo 650, byl ze strany Pohraniční stráže. Jak upřesnil PhDr. Ivo Pejčoch, zdaleka nešlo o přestřelky s uprchlíky, ty měly za oběť pouze jedenáct pohraničníků. Příčinou drtivé většiny ostatních úmrtí byly nehody nebo sebevraždy…

Když dnes turisté procházejí okolo drátů, které připomínají studenou válku, zdají se všechna stará dramata absurdní. Tam, kde létaly kulky, volně courají rodiny na procházce a děti si vůbec neumí představit, co znamenalo žít za železnou oponou. Lidská paměť je tak krátká… Na rozdíl od lidské touhy po svobodě, která nezná hranice.

Před oponou, za oponou

Bezpečnostní železná opona oddělí v případě požáru jeviště a hlediště divadla. Ve smyslu oddělení států použila termín Iron Curtain (železná opona) poprvé anglická spisovatelka Violet Pagetová v roce 1914.

Obecně se rozšířil, když ho britský ministerský předseda Winston Churchill vyslovil při projevu ve Fultonu v roce 1946, kdy vyzval anglosaské národy ke spolupráci proti komunismu.

Zdroj: Elektronicka-valka.ilcik.cz

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků