Hlavní obsah
„V okolních zemích musíme mít především přátele. Nebo alespoň sousedy, kteří nám budou důvěřovat," říká historik Martin Wihoda. Foto: archiv Martina Wihody

Historik Martin Wihoda o počátcích českých dějin: Za vzestupem stálo křesťanství i otrokářství

Když profesor brněnské Masarykovy univerzity Martin Wihoda, specialista na středověké dějiny, přednáší, nemá nouzi o posluchače. Zápal, s nímž vykládá, je nakažlivý a prozrazuje, že dějiny miluje. A jeho neotřelý pohled na minulost nutí k zamyšlení.

„V okolních zemích musíme mít především přátele. Nebo alespoň sousedy, kteří nám budou důvěřovat," říká historik Martin Wihoda. Foto: archiv Martina Wihody
Historik Martin Wihoda o počátcích českých dějin: Za vzestupem stálo křesťanství i otrokářství

V jedné ze svých přednášek jste konstatoval, že odpovídat na otázky ohledně kupce Sáma je jako věštit z kávové sedliny. Existovala tedy vůbec nějaká Sámova říše?

O takzvané Sámově říši víme v podstatě jen to, že se v polovině 7. století nacházela kdesi mezi franskou říší a avarským kaganátem (společenství Avarů, kterému vládl Cha khan, Velký chán).

Mojmírovci a Přemyslovci si najímali sousedy na lov otroků. Největší zájem byl o mladé muže a ženy mezi dvanácti a dvaceti lety

Nejspíš šlo o volný svazek slovanských kmenů, které se dočasně spojily proti Avarům. Archeologické nálezy totiž napovídají, že Avaři a Slované se navzájem silně ovlivňovali. Slované se snažili Avary napodobovat a kaganát byl v poslední fázi existence výrazně poslovanštěný.

Při tažení na konci 8. století hledal franský král Karel Veliký marně někoho, komu by po pádu avarského kaganátu mohl svěřit do správy země na východě své říše. Avaři totiž zmizeli a Frankové najednou místo nich sousedili s různými slovanskými kmeny, s nimiž bylo nutno vést války a uzavírat dohody. To bylo vyčerpávající a otravné, protože uzavřené dohody nebyly vždy naplňovány podle představ Franků... Tak se z chaosu po pádu avarského kaganátu zrodila „mladá Evropa“, která chtěla být sama sebou a současně vzhlížela k Západu jako ke svému vzoru. A to nám už zůstalo.

A co Velká Morava jako první společný stát Čechů a Slováků?

Velké Moravě coby prvnímu společnému státu Čechů a Slováků bychom snad mohli zamávat na rozloučenou. Jedná se o umělý koncept, který vycházel vstříc politické poptávce z dob, kdy bylo nutno obhájit vznik první republiky.

Václav II. začal razit kvalitní pražský groš. Českou mincovní reformu umožnila těžba stříbra v Kutné Hoře a realizovali ji bankéři z Florencie.

Foto: Reprofoto Univerzita Heidelberg - Codex Manesse

Rozloučit se bude nutno i s Velkou Moravou jako se státem a subjektem mezinárodního práva. Šlo o karolínskou pohraniční marku, byť s jistým stupněm volnosti, pod dědičnou vládou mojmírovských knížat, jejichž primát legitimizovala jednak křesťanská víra a jednak bohatství, k jehož důležitým zdrojům patřil obchod s otroky.

Obchod s otroky ve střední Evropě?

Jistěže. S otroky se ve střední Evropě běžně obchodovalo až do 11. století, a můžeme-li soudit, nikoho to moc netrápilo. Trh s otroky propojoval východ Evropy s jihem a západem.

Pro moravské Mojmírovce byly rozhodující Benátky, odtud byli otroci převáženi do Španělska, Tunisu, Egypta a na blízký Východ, české Přemyslovce a polské Piastovce zajímaly trhy ve střední Asii. Až do 12. století fungoval trh s otroky také v arpádovských Uhrách.

Jsou pro to nějaké doklady?

V posledních letech byl v Polsku nalezen vysoký počet depotů sekaného stříbra a arabských dirhamů, řádově desítek tisíc kusů. Dirhamy nebyly raženy ve Španělsku, ale ve střední Asii - a právě tamní stříbrné doly, které byly na vrcholu produkce mezi 8. a 10. stoletím, závisely na přísunu pracovní síly.

Díky tomu začínáme něco málo tušit o povaze tohoto „podnikání". Nezdá se, že by se Mojmírovci nebo Přemyslovci přímo podíleli na chytání oněch nebožáků. Spíše si najímali sousedy, případně jim ukládali tribut - Mojmírovci v Povislí a Karpatské kotlině, Přemyslovci na Bugu - přičemž tribut zahrnoval také otroky.

Největší zájem byl o mladé muže a ženy mezi dvanácti a dvaceti lety. Přeprava musela být dosti obtížná, proto byly využívány vodní toky. Jistě ne náhodou se mojmírovská hlavní sídla nacházela na řece Moravě, v dotyku s Dunajem, u něhož ležela pro obchod stále důležitá bývalá římská pevnost Carnuntum.

V 9. století přijímali Mojmírovci i Přemyslovci křest a zároveň obchodovali s lidmi. Nebylo to proti jejich nové křesťanské víře?

Na obchod s otroky je nutno nazírat dobovými měřítky, což neznamená omlouvat jej, ale pochopit řetězec příčin a následků. Slovanské elity se chtěly podobat franským, ale náklady na pořízení zbroje, oděvů a šperků byly mimořádné.

Když Slované svlékli avarské kaftany a oblékli si franské kalhoty, začali vědomě napodobovat západní zvyklosti

Vyvážet vcelku nebylo co, takže se relativně snadno dostupným zdrojem bohatství stali otroci. Otrokářství a christianizace spolu úzce souvisely. Pokřtěná knížata často ve jménu víry podnikala tažení, která jim přinášela kořist a otroky. Křesťanská víra zakazovala prodej křesťanů, naopak schvalovala totéž v případě pohanů, kteří se takto měli vykoupit ze svého hříchu nevěrectví.

Přemysl Otakar II. padl roku 1278 na Moravském poli, když hájil zájmy svého rodu proti Habsburkům.

Foto: Reprofoto Státní okresní archiv Jihlava - Gelhausenův kodex

Na trzích také často nechyběl kněz, který nebohým zajatcům nabízel křest. Po něm samozřejmě nebyli propuštěni, jen „měli jistotu", že je po smrti bude čekat život věčný...

Zmínil jste, že kromě obchodu s otroky stálo za vzestupem států střední Evropy také křesťanství...

Když Slované svlékli po rozpadu kaganátu avarské kaftany a oblékli si franské kalhoty - jak ve vtipné zkratce svého času poznamenal historik Dušan Třeštík - začali vědomě napodobovat západní zvyklosti.

Konzervativní není obor, nýbrž historikové, i když zdaleka ne všichni. Ale musíme si přiznat, že jsme se stále nedokázali vzdát Palackého koncepce českých dějin

Záhy však poznali, že nové šaty a zbroj nestačí. Přestože se slovanští předáci rychle vyrovnali svým franským protějškům, jako pohané byli vykázáni ze závažných sakrálních rituálů a na hostinách museli usednout na podlahu. To bylo samozřejmě nesmírně ponižující. Právě raněná důstojnost mohla patřit k motivům, které moravské a české velmože přiměly vstoupit do křestní kádě.

Nebyla církev se světskými panovníky spíše ve sporu?

V raném středověku ještě ne. Přísná církevní hierarchie pomáhala nastolit stabilnější systém světské vlády. Předáci rodových klanů, stejně urození a bohatí, se knížeti nechtěli moc podřizovat.

A křesťanská víra napomáhala, aby se i lidé do té doby svobodní smířili se skutečností, že od nich panovník může vybírat daně, soudit je, prostě vládnout. A přesně o to šlo: církev legitimizovala výlučné postavení vládnoucí dynastie.

Takto je nutno vnímat i působení Konstantina a Metoděje. O víru šlo až ve druhé řadě. Mojmírovci přijali křest zhruba třicet let před jejich příchodem. Frankové však Moravanům vytýkali, že je jejich víra povrchní, a měli pravdu.

Postavit kostel bylo snadné, chybělo však duchovenstvo. Proto měl Konstantin připravit ke svěcení skupinu kněží, kteří by dokázali sloužit pravidelné bohoslužby. Funkční síť kostelů pak Mojmírovce opravňovala k podání žádosti o vlastního biskupa. A biskup zase pozvedl autoritu knížecí moci.

Jakým způsobem panovníci za raného středověku vládli, když neexistovaly peníze?

Urozené velmože, tedy předáky rodových klanů, si kníže mohl zavázat příbuzenstvím formou sňatku, případně mohl nabídnout přátelství. V jeho rámci měl významnou funkci rituál obdarování, starý a nesmírně účinný nástroj, který je svým způsobem dodržován i dnes.

Dodnes od návštěvy očekáváme, že přinese nějaký dárek, zpravidla laskominu či alkohol. V raném středověku tomu nebylo jinak. Host musel obdarovat hostitele cenným darem: zbraní, šperkem, kožešinou. Když hostitel dar akceptoval, byl host vítán a mohl se cítit bezpečně. Na oplátku při loučení obdržel dar obvykle ještě cennější. Výměnou darů se stávali spojenci a zároveň se šířila moc panovníka.

Soupis práva zvaný Saské zrcadlo popisuje německou kolonizaci. Nahoře tzv. lokátor s typickým kloboukem přijímá od lenního pána zakládací listinu obce, dole vystupuje jako soudce.

Foto: Reprofoto Wikimedia Commons - Sachsenspiegel

Rituál obdarování byl ovšem mimořádně nákladný, čímž se kruhem dostáváme k obchodu s otroky. Před oběhem mince se otroci směňovali za hedvábí, šperky, drahokamy či zbraně... a knížata, která měla na obchod s otroky monopol, mohla rozdávat dary výměnou za přísahy věrnosti. Takové základy knížecích dynastií byly ovšem velmi vratké. Stačilo málo, smrt vládce, narušení provozu na dálkových stezkách - a mocné říše se hroutily jako příslovečné domečky z karet.

A když se takto zhroutila „zlatem zářící Velká Morava“, využili toho Přemyslovci a převzali po svržení Mojmírovců jejich obchod s otroky?

Převzali nebo se výrazněji zapojili. Podíl Přemyslovců na obchodu s otroky dokládá zpráva známého židovského kupce Ibráhíma ibn Jákúba, který popsal državu českého knížete Boleslava I. Jeho slovům dávají za pravdu také nálezy sekaného stříbra a arabských dirhamů, byť jich u nás není zdaleka tolik jako v Polsku.

Otroci tedy nebyli hlavním zdrojem přemyslovského vzestupu?

Rozsah obchodu s lidským neštěstím a jeho podíl na vzestupu Přemyslovců lze dnes jen těžko odhadnout, můžeme se opírat pouze o nepřímé důkazy. Naší pozornosti by však neměla uniknout postupná centralizace moci. Od roku 806 Češi odváděli do franské říše tribut, vyměřený společně všem českým klanům.

Jejich předáci se tedy museli scházet a dohodnout, kolik kdo zaplatí. Někde byl kraj úrodnější - těžko tomu dnes uvěřit, ale kvetoucí zahradou byly severní Čechy - jinde chovali dobytek nebo rýžovali zlato.

Místo konání pravidelných sněmů muselo být neutrální, zároveň je však někdo musel spravovat a zajistit pro rokující bezpečnost a dostatek zásob. Oním sněmovištěm byl nejspíš hřeben nad obloukem řeky Vltavy, pozdější Pražský hrad, a nejblíže sídlili Přemyslovci na Levém Hradci. Tak začala narůstat jejich společenská a mocenská role.

Vládu Přemyslovců definoval rozporuplný vztah k říši: na jedné straně touha po samostatnosti, na druhé využívání výhod, jež sounáležitost s mocnou sousední říší nabízela...

Přemyslovci nikdy vážně neuvažovali o zpřetrhání vazeb k říši. Česká knížata skládala slib věrnosti do rukou římskoněmeckých králů a postupně se zařadila k vysoce postaveným vazalům. Od 13. století patřila do sboru kurfiřtů, sedmičky říšských knížat, jež volila římskoněmecké krále.

Pokud nás minulost bude vybízet nejen k oslavám, nýbrž i k zamyšlení, snad se jednou staneme hrdými Evropany, aniž bychom přestali být neméně hrdými Čechy

Přemyslovci tak měli přístup na dvorské sjezdy, kam je doprovázely skupiny velmožů. Ti se stávali svědky velkolepých dvorských rituálů, obdivovali chrámy i paláce a po čase se viděné pokoušeli doma napodobit.

Rozhodující předěl nastal kolem poloviny 12. století v souvislosti s tažením Vladislava II. do Lombardie. V severní Itálii se Češi setkali s jednou z nejvyspělejších forem středověké latinské civilizace a domů se nejspíš vraceli okouzleni. Tehdy se urychlil a prohloubil dialog české společnosti se Západem, což umožnilo modernizaci českých zemí ve 13. století.

Přemysl Otakar II. velkolepě provdává svou neteř Kunhutu za syna uherského krále Bély IV., jehož před čtyřmi lety porazil v bitvě u Kressenbrunnu. Slovanská epopej, Alfons Mucha.

Foto: Profimedia.cz

V roce 1197 se vlády v zemi chopil bratrský dvojlístek Přemysl Otakar I. a Vladislav Jindřich. Oba věděli, jak vypadá moderní správa země, a vytvořili prostor pro kohokoli, kdo byl ochotný v Čechách nebo na Moravě podnikat. Aby do země přilákali řemeslníky a zemědělce ze zahraničí, zaručili jim do té doby nevídaná práva.

Za raketovým vzestupem českého státu ve 13. století tedy stojí německá kolonizace?

Ano i ne. Nemám rád slovní spojení „německá kolonizace”, protože nás vrací k Palackého pojetí českých dějin, k údajně odvěkému zápolení Slovanů s Němci. České země však nebyly ve 13. století osídleny německými osadníky masově. Příchozích bylo málo, jejich počet se pohyboval v řádu tisíců lidí.

Čeští králové měli zájem o znalce práva a vyspělých technologií, kteří uměli dolovat stříbrnou rudu a zpracovat ji, znali lepší řemeslné postupy, účinněji obdělávali půdu. Vyspělejší způsoby hospodaření obratem přijímali místní obyvatelé. Takzvaným německým právem se tedy neřídili pouze Němci, nýbrž také Češi, kolonizace nebyla německá ve smyslu etnickém, ale právním.

Češi a Moravané byli důležitou součástí říšského kulturního prostoru, který býval v minulosti mylně zaměňován za prostor německý. Etnický nacionalismus je však neblahým vynálezem mladšího data. Přes propast času je více než zřejmé, že Přemyslovci mohli vyrůst a vyniknout právě pod volnou ochranou císařské moci. Po celou dobu si přitom uchovali volnost jednání, přičemž pro ně římskoněmecká říše představovala okénko na Západ, most, kudy k nám proudily západoevropské inovace...

Které z těch inovací byly nejdůležitější?

Zásadní byla proměna mentality, osvojení si západního způsobu myšlení, které bylo - a je - založeno na předvídatelném právním jednání. S právními jistotami šly ruku v ruce změny ekonomické povahy. Nejen urozeným, nýbrž i měšťanům se vyplatilo investovat a uzavírat smlouvy, protože měli jistotu, že se dovolají práva.

Specialisté ze Saska začali těžit stříbronosné žíly, stabilní přísun drahého kovu umožnil ražbu stabilní mince a ta zase byla předpokladem pro stabilizaci platů a cen. Důvěryhodná měna provázala české země se zahraničím. Vše dohromady v průběhu století nenápadně změnilo společnost, čehož pak mistrovsky využil Karel IV.

Přemyslovští otrokáři, německé okénko do civilizace... Nemáte s těmito nekonvenčními myšlenkami problémy ve vědě tak konzervativní jako historie?

Konzervativní není obor, nýbrž historikové, i když zdaleka ne všichni. Ale musíme si přiznat, že jsme se stále nedokázali vzdát Palackého koncepce českých dějin.

Jejich smysl posuzujeme z úzkého jazykového hlediska a nedaří se nám je zasadit do přirozeného středoevropského rámce, přestože denně vidíme důkazy, že se nám žije dobře jen proto, že vycházíme se sousedy. Že jsme integrováni do struktur, jež nás chrání a ekonomicky i kulturně nám prospívají. Přesto se odmítáme dělit o náklady a sníme o jakési bájné, nikdy však nepoznané nezávislosti.

Martin Wihoda v galicijské horské osadě La Faba, ležící na jedné z tras Svatojakubské cesty. Tudy procházejí poutníci ke hrobu sv. Jakuba v Santiago de Compostela.

Foto: archiv Martina Wihody

Možná za to může špatná historická zkušenost. Ve 20. století nás západní spojenci zklamali a mocní sousedé doslova převálcovali, na to se těžko zapomíná.

V tom máte pravdu. Ve středověku byly vztahy, a to i mezi sousedy, volnější. Dnes je provázán celý svět. Ale to nic nemění na základní strategické premise naší existence ve středu Evropy: v okolních zemích musíme mít především přátele.

Nebo alespoň sousedy, kteří nám budou důvěřovat. To můžeme ovlivnit, když se budeme chovat čitelným způsobem. A pokud nás minulost bude vybízet nejen k oslavám, nýbrž i k zamyšlení, snad se jednou staneme hrdými Evropany, aniž bychom přestali být neméně hrdými Čechy.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků