Hlavní obsah
Během všeobecné mobilizace v září 1938 vyzýval ČSČK k dárcovství krve. Foto: ČTK

Československý červený kříž byl založen před 100 lety

V době svého vzniku a později během nacistické diktatury byl Československý červený kříž (ČSČK) jedním ze symbolů samostatné republiky. Není tedy divu, že příběh tohoto hnutí, které ve středu 6. února slaví sté výročí založení, výrazně poznamenaly dějiny naší země.

Během všeobecné mobilizace v září 1938 vyzýval ČSČK k dárcovství krve. Foto: ČTK
Československý červený kříž byl založen před 100 lety

Touhu organizovaně pomáhat měli u nás lidé už dříve – vždyť jen několik let po ustavení Mezinárodního výboru Červeného kříže v roce 1863 vznikly na území Čech a Moravy spolky, které byly součástí rakouského Červeného kříže. Podle historika a publicisty Josefa Švejnohy jsme v žebříčku podle doby založení zaujali 13. místo na světě.

Už tehdy se kromě příprav na válku členové spolků zabývali charitou se zaměřením na invalidy, chudinu, vdovy a sirotky a pomocí v případě živelních pohrom či epidemií.

Za své působení v rámci první světové války získal Mezinárodní výbor Červeného kříže v roce 1917 Nobelovu cenu za mír.

Foto: Profimedia.cz

Pojďme se ale nejdříve zmínit o pohnutkách vedoucích k vytvoření mezinárodní organizace, která si dala do znaku barevně převrácenou podobu švýcarské vlajky, k níž po třinácti letech v islámských zemích přibyl ještě Červený půlměsíc. Její pracovníci, kteří dnes pocházejí z téměř dvou set zemí světa, jsou označováni páskou s příslušným symbolem a jejich činnost řídí sedm základních principů: humanita, nestrannost, neutralita, nezávislost, dobrovolnost, jednota a světovost.

Zrozen na válečném poli

Hluboko v minulosti byli ranění na bojišti ponecháváni svému osudu, protože nebyl čas se jimi zabývat. Pomoci se výjimečně dočkali od obyvatel okolních vesnic. Ale už ve starověku, například v Řecku, byla vojákům tu a tam dopřána péče zdravotníků. V souvislosti s křižáckými výpravami pak vznikaly vojenské ošetřovatelské řády a od 13. století také primitivní nemocnice. Jak v publikaci Historie Mezinárodního červeného kříže píše Josef Švejnoha, zhruba od druhé poloviny 16. století se uzavíraly dohody o zacházení s válečnými zajatci a začala se řešit i otázka ochrany zdravotnického personálu.

V 18. století se francouzský osvícenský filozof Jean Jacques Rousseau zabýval myšlenkou na polidštění války. Prohlašoval, že jakmile protivník odloží zbraň a vzdává se, přestává být nepřítelem a nikdo nemá právo na jeho život – tato osoba má být nejen ušetřena, ale má se jí také pomoct. Zmírnění válečných hrůz se jinak dovolávali hlavně lékaři, jejichž hlas zesílil zejména za napoleonských válek. Občas je vyslyšeli alespoň obyvatelé území, kde boje probíhaly, kteří pečovali o raněné a nemocné bez ohledu na to, zda šlo o vlastního či nepřítele.

Vzpomínka na Solferino
Rozhodující bitvy druhé italské války za nezávislost se v roce 1859 zúčastnil jako dobrovolný ošetřovatel raněných švýcarský obchodník Henri Dunant (1828–1910), který také organizoval dodávku materiálu a zřizování improvizovaných nemocnic.
Svou knihu Vzpomínka na Solferino, kde vylíčil všechny hrůzy a v závěru navrhl zřídit mezinárodní dobrovolnou organizaci na pomoc obětem válek, rozeslal evropským státníkům a panovníkům. Následně skutečně došlo k založení Mezinárodního červeného kříže a Dunant je považován za jednoho z jeho zakladatelů. Později napsal další knihu Mezinárodní bratrství a pomoc v době války a v roce 1901 získal Nobelovu cenu za mír.

Ke vzniku instituce, která by nad nemohoucími a zajatými vojáky i nad těmi, kterým není lhostejné jejich utrpení, držela ochrannou ruku, přispěla krymská válka (1853–56), v níž se objevili dobrovolníci na obou stranách konfliktu.

Za ruskou stranu to byl průkopník válečné chirurgie Nikolaj Ivanovič Pirogov a za Brity zakladatelka dobrovolné ošetřovatelské péče Florence Nightingalová. Na vlastní pěst se na frontu vypravila i Mary Seacoleová, jamajská obchodnice a zdravotní sestra. K jednáním v Ženevě v říjnu 1863 a založení Mezinárodního výboru Červeného kříže však došlo až po bitvě u Solferina (viz tabulka výše).

Zapojili se obyčejní lidé

Rakouská monarchie, jejíž byly naše země součástí, se k první Ženevské úmluvě o zlepšení osudu raněných v polních armádách v roce 1864 nepřipojila, protože se domnívala, že si vystačí s vlastní zdravotnickou službou. Názor změnila až po porážce Pruskem v roce 1866. Vznik Vlasteneckého pomocného spolku pro království české a Vlasteneckého pomocného spolku pro Moravu pak na sebe nenechal dlouho čekat – stalo se tak v roce 1868 a 1870.

„Vedení obou spolků tvořila především aristokracie, vyšší státní úřednictvo, vyšší duchovní či lékaři a lékárníci. Krom příspěvků od movitého členstva získával již tehdy Červený kříž finance veřejnými sbírkami,“ uvádí v publikaci připravované ke stému jubileu ČSČK prezident Českého červeného kříže Marek Jukl. „Kromě činností zmíněných v úvodu se členové, kterých bylo na přelomu století přes devět tisíc, zabývali také vzděláváním ošetřovatelek. Do té doby školství tohoto typu neexistovalo,“ dodává prezident.

Akceschopnost těchto organizací stejně jako celého Mezinárodního červeného kříže naplno prověřila první světová válka. Po jejím skončení a vyhlášení samostatného Československa trvalo pouhé tři měsíce, než nová republika založila vlastní národní společnost Červeného kříže v čele s Alicí Masarykovou.

Alice Masaryková usilovala o to, aby se organizace nezaměřovala jen na poskytování pomoci v době válek, ale měla i mírový program, který by zlepšil život běžných obyvatel.

Foto: ČTK

Josef Švejnoha uvádí, že řídící výbor, tzv. Hlavní stan, čítal 24 převážně známých osobností, jako byl profesor Rudolf Jedlička, který už měl za sebou zkušenost válečného chirurga, spisovatelka Růžena Svobodová nebo manželka ministra zahraničí Hana Benešová.

„Organizace ale byla založena zespoda, kdy se shromáždili sociální pracovníci a zdravotníci a iniciovali její vznik. Nebylo to tak, že by rozhodl stát,“ připomíná Marek Jukl. „Za první republiky pak byl ČSČK chápán jako jeden z atributů samostatného státu. Přispěla k tomu i osobnost první předsedkyně, dcery prezidenta Alice Masarykové. Lidé Červený kříž podporovali víc než za Rakouska, kdy byl záležitostí spíš aristokracie, továrníků a dalších mohovitých.“

Zmírnění následků války

Zpočátku bylo třeba řešit následky války a v rámci možností napravit pochroumané zdraví obyvatelstva. ČSČK navíc pomáhal invalidům, pátral po zajatcích a zprostředkovával jim styk s rodinami, podporoval uprchlíky, bojoval s epidemiemi a vedl kampaně na zdravou výživu.

„Prostřednictvím Červeného kříže se například dětem dodávalo mléko,“ zmiňuje prezident Marek Jukl. Osvěta se prováděla i v oblasti hygieny, kdy bylo nutné docílit toho, aby se kupříkladu žáci ve školách přezouvali a umývali si ruce ve speciálně zřízených koutcích s ručníkem a mýdlem.

Prezident Českého červeného kříže Marek Jukl je rád za každého dobrovolníka, který nepřijde s představou, že hned při první příležitosti vyjede pomáhat do ciziny.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jak v publikaci 80 let činnosti Českého červeného kříže píše Josef Švejnoha, vznikaly také útulky pro sirotky i starce, zdravotní ústavy či dětské prázdninové osady. Jednou z novinek byla organizace dopravní zdravotní služby, která do ulic poslala první sanitky. Zejména v osvětě ve školách a při charitativních činnostech byl velmi aktivní dorost ČSČK, který měl těsně před druhou světovou válkou 840 tisíc členů – co do jejich počtu byl čtvrtý na světě.

Zvláštní úkol vyplynul z připojení Slovenska a Podkarpatské Rusi. „Veřejné zdravotnictví v zemích, které patřily pod Budapešť, bylo podstatně méně rozvinuté než v zemích patřících pod Vídeň,“ vysvětluje Marek Jukl. Ve východní části republiky tak členové ČSČK zasahovali zejména při výskytu epidemií tyfu nebo cholery a budovali poradny a ambulance pro nemocné tuberkulózou.

ČSČK rovněž provozoval ošetřovatelské školy a vychovával i takzvané samaritány, předchůdce zdravotnické služby, kteří sváželi pacienty do jednoduchých ošetřoven, kde jim poskytli pomoc, než se dostavil lékař.

V mezinárodním měřítku se náš Červený kříž angažoval v boji proti španělské chřipce a v březnu 1922 poslal potraviny a oblečení hladovějícím obyvatelům Samary. S příchodem hospodářské krize počátkem 30. let minulého století se do popředí znovu dostala domácí charita – vařily se polévky pro chudé, zajišťovalo se jim oblečení a otop. Prostředky pocházely ze sbírek, jakou byl například Vánoční strom Červeného kříže.

Pod nacisty v ilegalitě

V protektorátu Čechy a Morava ČSČK vykonával svou činnost do 5. srpna 1940, kdy byl násilně rozpuštěn, jeho budovy byly obsazeny gestapem a majetek v hodnotě téměř jedné miliardy korun (v dnešním přepočtu) zabaven. Mnoho funkcionářů i běžných členů skončilo ve vězení, v koncentračních táborech či rovnou na popravišti, což je mimo jiné případ dvou stovek dobrovolných sester. V září téhož roku začala organizace fungovat v exilu, při londýnské vládě, kde se čestného předsednictví ujala Hana Benešová.

Na konci 40. let 20. století byla zdravotnická záchranná služba doplněna sanitkami Škoda 1101 Tudor.

Foto: archiv ČČK

Jak uvádí Josef Švejnoha, doma se ovšem jednotlivci nepřestávali zapojovat do odbojové činnosti – zajišťovali například zdravotní péči partyzánům či svými posudky zachraňovali tisíce občanů před nucenými pracemi v Německu. „Mnozí členové ČSČK s nasazením vlastního života zachraňovali vězně z transportů a pochodů smrti, pomáhali obětavě v místech postižených bombardováním,“ píše historik. Pod hlavičkou jiných spolků se také věnovali humanitárním aktivitám.

Na sklonku války desítky příslušníků bývalého ČSČK zasahovaly během epidemie tyfu v Terezíně, kam je na základě mezinárodní iniciativy Němci pustili, protože se sami báli nákazy. Jinak ovšem za druhé světové války civilní obyvatelstvo nepožívalo žádné zvláštní ochrany, protože před jejím začátkem nebyly zúčastněné strany ochotny podepsat příslušné úmluvy.

Zdravotníci měli svůj podíl i na květnovém povstání v Praze a po vyhlášení míru se organizaci za velké pomoci zahraničních partnerů podařilo obnovit. Její úsilí se pak napnulo stejným směrem jako po skončení předchozího světového konfliktu. Pátrací služba byla zaplavena tisíci žádostmi o nalezení nezvěstných a v Praze byla zřízena zajatecká informační kancelář. Do práce se znovu zapojil i dorost s akcemi pod názvy Zdravotní tříletka na školách, Dětem více kalorií, Kakao a rohlíky pro 20 % školní mládeže.

Na snímku z června 1948 příslušnice ČSČK pečuje o děti řeckých uprchlíků.

Foto: Rostislav Novák, ČTK

V roce 1949 sdružovala více než 1 400 000 členů – po USA to znamenalo druhé místo na světě. Jenže mezitím přišel takzvaný Vítězný únor a znárodnění majetku včetně sítě stanic zdravotnické záchranné služby a 900 sanitek. Červený kříž ztratil svou nezávislost a samostatnost a stal se jakousi servisní organizací státu.

Na chmelu i spartakiádě

O řadu činností sice přišel, ale jiné úkoly zase dostal. Jedním z nejvýraznějších byl nábor a oceňování bezpříspěvkových dárců krve. Zakládaly se družiny civilní obrany, začali fungovat lidoví hygienici a stanice první pomoci podél železničních a silničních tras a v těžko dostupných místech.

Příslušníci ČSČK asistovali na akcích typu žní, chmelových brigád či spartakiád, organizovali ozdravné pobyty pro děti a školili dobrovolné sestry. Současně nepřestávali pomáhat při přírodních katastrofách, jako například v roce 1965 během záplav v Podunají, kde kromě ošetřování raněných zajišťovali evakuaci a nouzové zásobování léky a potravinami.

Snímek z roku 1950: za dobrovolnými dárci krve zdravotníci vyráželi do závodů i na vesnice.

Foto: Jiří Rublič, ČTK

Zdravotnice ošetřuje účastnici chmelové brigády v JZD Kněževes v září 1959.

Foto: archiv ČČK

Během událostí spojených s vojenskou invazí v srpnu 1968 se organizace starala o ochranu sanitek a nemocnic. Za následné normalizace však mnozí pracovníci museli z politických důvodů odejít. Na důležitosti získaly úkoly spojené s civilní obranou. V roce 1984 se Červený kříž angažoval v propuštění našich občanů unesených v Angole. V rámci osvěty zohledňoval nová témata: boj proti kouření a péči o seniory. V říjnu 1989 pomáhal občanům NDR prchajícím přes západoněmeckou ambasádu v Praze do emigrace.

Po listopadu 1989 navázal Československý červený kříž na svou prvorepublikovou činnost a vyslovil požadavek na postavení organizace jako nezávislého humanitárního hnutí hlásícího se k sedmi principům, které v předchozích 40 letech nemohly být zcela dodržovány. Hned na konci téhož roku poskytl pomoc Rumunsku, kde probíhal krvavý převrat. V první polovině 90. let založil vlastní soukromou zdravotnickou školu a domácí ošetřovatelskou péči s názvem Alice.

Na bojiště (zatím) nemusí

Oblastní spolky zřizovaly střediska sociálních služeb, geriatrická centra, zázemí pro bezdomovce, sociální domy, bezbariérové byty… I nadále sdružení školí první pomoc a propaguje dárcovství krve. Po rozpadu republiky vznikl v červnu 1993 Český červený kříž, který prošel zátěžovou zkouškou během povodní v červenci 1997. V současné době je co do rozsahu činností nejkomplexnější humanitární organizací u nás.

V létě 1997 se dostala do popředí humanitární pomoc pro postižené povodněmi.

Foto: Otto Ballon Mierny, ČTK

I když se Červený kříž zrodil na válečném poli, zatím to nevypadá, že by se tam jeho čeští členové po boku zdravotnické služby Armády ČR v dohledné době ocitli.

„Česká armáda naši asistenci aktuálně nevyžaduje, takže co se týká zahraniční pomoci, zaměřujeme se na vlastní projekty,“ říká Marek Jukl. To ale neznamená, že Český červený kříž pomáhá jen při přírodních katastrofách. Podporuje zdravotní péči například v Sýrii a na Ukrajině, kde probíhá ozbrojený konflikt a zdravotnictví tam nefunguje, jak má.

„Smutné je, že i když si letos připomeneme 70. výročí podpisu soudobých Ženevských úmluv, dochází i dneska k tomu, že se zdravotníkům brání, aby se dostali k nemocným a raněným. Často jsou upřednostňovány vojenské zájmy na úkor zájmů civilistů,“ konstatuje prezident Českého červeného kříže.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků