Hlavní obsah
Útěk stavovského vojska po bitvě na Bílé hoře Foto: Repro Valdštejn a jeho doba, Svoboda 1978

Bílá hora: Běda poraženým!

Bitva na sychravé bělohorské pláni v neděli 8. listopadu 1620 se stala v našem povědomí symbolem české národní katastrofy a teprve poté významným střetem začátku třicetileté války. Z vojenského hlediska se ale boje před Prahou nedaly srovnávat s kterýmkoli zásadním zápasem na evropském kontinentě neklidného 17. století.

Útěk stavovského vojska po bitvě na Bílé hoře Foto: Repro Valdštejn a jeho doba, Svoboda 1978
Bílá hora: Běda poraženým!

Připomínala spíše šarvátku přerůstající v bitku, jejíž vyústění bylo ovšem krvavé. Trvala necelé dvě hodiny. Proti sobě stanulo 21 000 mužů Fridricha Falckého a vzbouřených stavů a 28 000 bojovníků císařsko-ligistického vojska. Morálka na české straně hluboce poklesla – vojáci trpěli nedostatkem jídla, topiva a ženijního náčiní. Nedostali ani útěchu od protestantských kněží a o dlužném žoldu si mohli nechat jen zdát.

Císařští se sice octli v podobné situaci, ale rozhodli se začít ráno útokem. Výsledek patří k všeobecně známým – stavovské vojsko se obrátilo na útěk, bylo poraženo a korunu všemu zasadil Fridrich Falcký, který druhý den s celým svým vojskem opustil Prahu. Po takovém příkladu otevřeli své brány i Pražané. Městské rady opustil válečný husitský duch a prohlásily, že se podrobují vůli císaře Ferdinanda II. Moc jim to nepomohlo.

Padlo celkem asi 300 nebo 400 lidí. Exulantský spisovatel a historik Pavel Skála ze Zhoře uvedl sice počet 1600 mrtvých, ale zřejmě se jednalo o bojovníky z protestantské strany ubité na útěku.

Loupeže a násilí se šíří

„Stala se tu jest hanba, lehkost, posměch Čechům a potracena starobylá chvála česká, následující pak zhouba a žalost převeliká,“ povzdechl si nad porážkou bouřlivák, básník a kronikář Mikuláš Dačický z Heslova. A zhouba nastala brzy. Po otevření měst pražských propuklo velké drancování. Vojáci a důstojníci se vrhli na krámy, měšťanské a šlechtické domy a brali veškeré cennosti, které našli.

Mizel přepychový nábytek, veškeré zařízení, v rancích odnášeli členové soldatesky hedvábí, koření a mince. Udavači a pomstychtivci neváhali sdělit, kde má soused svou tajnou skrýš. Úlevu nepřineslo ani několik exemplárních poprav loupících žoldnéřů. Naopak v několika dnech se krádeže a násilí rozšířily i na venkov. Vyprávělo se, že kdesi v Pardubicích vojáci přepadli Pertolda Bohobuda z Lipého a Evu z Hohenlohe, kteří prchali z Čech na Moravu.

Bitva na Bílé hoře připomínala spíše šarvátku přerůstající v bitku.

Vojáci je připravili o množství peněz – nabírali si je do klobouků. Hroutily se majetky, o něž se opíral blahobyt české šlechty, stejně jako jejich renesanční paláce. Vesnice a tvrze děsily okolí svými vypálenými zdmi. Narůstala úzkost i letargie.

Přes rychlý spád událostí většinu šlechty porážka na Bílé hoře zaskočila. Několik desítek vyšších i nižších úředníků a dvořanů se sice přidalo k Fridrichu Falckému a uprchlo ze země, ale převážná část nejvyšších představitelů povstání zůstala na svých statcích nebo u rodin. Mnozí z nich naivně věřili, že si ztrátou majetku svůj trest vykoupí. Zatím se nevyjádřil ale nejvíc exponovaný muž – Ferdinand II.

Vznik tribunálu

Právě Ferdinand II. si dobře uvědomoval, jakou příležitost nabízí prohra u Bílé hory k vnitropolitickým a náboženským změnám. Zároveň přistoupil k potrestání českých a moravských stavovských odpůrců. České povstání označil za „ohavnou rebelii“ a místodržícím Českého království jmenoval knížete Karla z Lichtenštejna a na Moravě gubernátorem Františka Ditrichštejna – jejich hlavním úkolem se stalo materiálně i fyzicky zlikvidovat stavovské předáky.

Ferdinand II. využil prohry stavů k náboženským a politickým změnám.

Foto: Repro Valdštejn a jeho doba, Svoboda 1978

Zvlášť Lichtenštejn se k takovému poslání hodil jako dělaný, proslul mimořádnou bezohledností a obojetným chováním, konvertoval od jednoty bratrské ke katolicismu a brutálně donutil k přestupu i manželku.

Už v polovině roku 1621 přivezl posel do Prahy císařův list se seznamem osob, které musí být zatčeny nebo alespoň hlídány. Dostavit se do metropole měli i ti, kteří po Bílé hoře odjeli ze země. Na základě císařského nařízení dal Lichtenštejn 20. února 1621 zatknout všechny členy direktoria – kromě těch v zahraničí – a dvaatřicet dalších osob.

Nejstarší z pánů byl čtyřiaosmdesátiletý Václav Budovec z Budova (rodinu odvezl do bezpečí a sám se z neznámých důvodů vrátil do pražského domu), z rytířů pak šestaosmdesátiletý Kašpar Kaplíř ze Sulevic. K nejmladším patřil sotva čtyřicetiletý měšťan Jan Kotnauer.

Vznikl i mimořádný hrdelní tribunál – o členství v něm nikdo nestál. Odmítli i Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic, bývalí místodržící, které stavové vyhodili v roce 1618 z okna při pražské defenestraci. Nakonec tribunálu předsedal Lichtenštejn a měl k dispozici deset inkvizičních komisařů.

Mezitím se rodiny obviněných snažily zachránit, co šlo.

Marie Magdaléna cinká měšcem

Už pět dní po bělohorské katastrofě podepsalo 201 prominentních účastníků stavovského odboje revers, v němž žádalo císaře o odpuštění. Nebylo jim to nic platné. V čase zrodu hrdelního tribunálu úsilí jejich rodin o omilostnění vzrůstalo. Přímo k císaři do Vídně se vypravila Alžběta Zuzana Thurnová, manželka stavovského předáka, který pobýval nyní na Moravě a později se definitivně odebral do ciziny. Tam do smrti vystupoval proti Habsburkům.

Ferdinand II. jí sice žádnou naději nedal, ale alespoň ji přijal.

Po hrdelních trestech přišly ještě katastrofy další.

Stejně agilně vystupovala i Marie Magdaléna Trčková, žena Jana Rudolfa Trčky z Lípy – ten zatím seděl v domácím vězení. Trpně se podřizoval stavům, přímo se na povstání nepodílel, dokonce udržoval kontakty s císařskými, takže sami protestantští předáci požadovali jeho potrestání. Přesto jeho obrovské jmění mohlo snadno svést císařské komisaře k závažným obviněním a k nemilosrdnému rozsudku. Proto rázná Marie Magdaléna, svými poddanými zvaná „zlá Manda“, neváhala jednat. Přinutila muže napsat podlézavý dopis nejvyššímu kancléři, Zdeňkovi Popelu z Lobkovic.

Nespoléhala ale jen na něj, cinkala všude měšci s penězi, podplácela, jak se dalo, čímž zaujala i Lichtenštejna. V budoucnu by totiž mohla zapůjčit věčně zadluženému dvoru slušné obnosy. Trčku nakonec osvobodili z domácího arestu a plně rehabilitovali. Jiní takové štěstí neměli, i když se snažili.

Odsouzení rebelů

Celé rodiny povstalců se stahovaly do Prahy, aby hledaly přímluvu, kde to jen připadalo v úvahu, uplácely, pokořovaly se, prosily. Marně. Hledaly podporu u Zdeňka Popela z Lobkovic a jeho ženy Polyxeny, těm se nakonec podařilo získat milost pro jediného, Viléma Lobkovice. Mezitím císařský hrdelní soud vynášel rozsudky smrti. Přitom ignoroval dosavadní zemské zákony a řídil se pouze dvorskými směrnicemi z Vídně. Obhajoba neexistovala.

Celé rodiny hledaly podporu u Polyxeny z Lobkovic, krásné manželky nejvyššího kancléře.

Foto: Repro Valdštejn a jeho doba, Svoboda 1978

Tribunál nejprve odsoudil všechny uprchlé předáky stavovského odboje k trestu smrti a ke ztrátě cti a majetku, nato oznámil konfiskaci majetku všech provinilých, kteří zemřeli během povstání.

Císaři předložil pětačtyřicet jmen „rebelů“ – ti měli být popraveni, někteří čtvrceni, jiným měla být uťata ruka či vyříznut jazyk. Nakonec Ferdinand II. potvrdil devětadvacet rozsudků – dva z obžalovaných nakonec omilostnil. Také zmírnil rozsudek na čtvrcení až po smrti, řezání ruky a vyříznutí jazyka ale měly proběhnout před exekucí. To už se všichni provinilci smířili s osudem.

Ironií osudu mnozí „větší odbojníci“ krvavému konci unikli a nejvyšší trest dopadl na měšťany, kteří se do povstání zapojili nejméně (na Moravě nebyl vykonán ani jeden rozsudek smrti). Přesto barokní krvavé divadlo mohlo začít.

Ani barbaři takové divadlo nemají

„Dávno jste krve naší žíznili, krev pijte! Ale též vězte, že krev naši Bůh, pro něhož trpíme, mstíti bude,“ prohlásil stařičký Václav Budovec z Budova před popravou. Ta se stala krutou výpravnou podívanou, jakousi slavností krve a hrůzy. Brutální hromadná exekuce jako zastrašovací akt představovala panovníkovu pomstu za zradu. Před katem Mydlářem a přihlížejícím davem stanuli tři členové panského stavu, sedm rytířského a sedmnáct měšťanů. Čekalo je stětí, pouze tři z měšťanských řad skončili na šibenici.

Všichni přistupovali k vykonání trestu důstojně a statečně. Jejich těla poté uložili do truhel a odevzdali příbuzným k pohřbení. Dvanáct hlav pověsil kat s pomocníky na ochoz Staroměstské mostecké věže – šest z každé strany.

I západoevropská veřejnost se takového násilí zhrozila. Mnozí si připomínali slova rytíře Oty z Losu před popravou: „Býval jsem mezi barbary, ale takové tyranství jsem neviděl ani neslyšel.“ Nikdo ovšem netušil, že po hrdelních trestech přijdou ještě katastrofy další.

Popravy na Staroměstském náměstí byly připraveny jako hrůzné divadlo.

Foto: Repro Valdštejn a jeho doba, Svoboda 1978

Dne 3. února 1622 vyhlásil Ferdinand II. takzvaný generální pardon, který sice omilostnil účastníky stavovského povstání a jejich rodiny, ale zároveň oktrojoval povinnost majetkového přiznání, na jehož základě se podle stupně provinění konfiskovala panství, statky, domy a nemovitosti obecně. Výsledkem se stalo existenční zničení téměř 680 rodin v Čechách a 250 na Moravě, převážně z rytířského stavu.

Znamenalo to dosud největší majetkový přesun v naší historii. A dotkl se téměř všech – za provinilého byl považován každý. V čele konfiskační komise stanul opět Karel z Lichtenštejna. Pohádkově se obohatilo mnoho lidí. Nad výdělkem ale zplakal císař, například Albrecht z Valdštejna získal obrovské panství Berky z Dubé ceněné na 400 000 zlatých za 26 000. A Ferdinand II. z nich dostal 20 000. Zbytek mu totiž odpustil za poskytnuté služby. Velmi brzy vznikla určitá skupina lidí s nemalými zisky, kteří si navzájem pomáhali při transakcích. Bujela korupce a podplácení.

Komise navíc požadovala, aby bez ohledu na výši konfiskace majitel prodal statek celý – zbylá část se mu vrátí v penězích. Majetek ale odhadla pod cenou a někdy ho ani nevyplatila. Její činnost skončila v roce 1626. Skupování levných panství umožňovaly i podvodné mincovní machinace, které vyústily ve vydávání znehodnocených mincí. Na vzniklé situaci dokázali mnozí skvěle vydělat.

Pragmatická Marie Magdaléna

Zmíněná Marie Magdaléna Trčková se uměla otáčet. Půjčovala císařským úředníkům a pomalu si probíjela cestu k vítězům. První konfiskované statky získala už v roce 1622 jako náhradu za finanční injekci Ferdinandu II. O rok později skupovala konfiskáty ve velkém a celkově vydělala více než půl milionu zlatých: ziskem ji předčili pouze Albrecht z Valdštejna a Karel Lichtenštejn. Nezaskočila ji ani perzekuce v rovině ideologické.

Karel z Lichtenštejna stanul v čele konfiskační komise.

Foto: Repro Valdštejn a jeho doba, Svoboda 1978

Postup proti českým nekatolíkům – a těch bylo 85 procent obyvatelstva – byl důsledný. V čele násilného rekatolizačního procesu stanuli jezuité, kteří získali nové majetky a pozice, včetně správy pražské univerzity, hlavního protestantského učení, těsně spjatého s povstáním. Navíc měli pod palcem cenzuru. Císař zrušil Rudolfův majestát a v březnu roku 1624 vydal patent prohlašující katolictví za jedinou přípustnou víru v zemi. Všechny reformační směry zakázal. Z obou zemí vypověděl nekatolické duchovní.

V červenci 1627 následovaly mandáty proti nekatolické šlechtě. Pánům i rytířům se přikazovalo buď do šesti měsíců přestoupit ke katolické víře, nebo opustit zemi. Přihnala se hromadná vlna odchodů mocenských a intelektuálních elit. Počet exulantů nelze stanovit, odhaduje se, že se jednalo asi o 36 000 rodin, tedy asi 200 000 osob. Udává se asi jedna pětina obyvatelstva, což nelze upřesnit, protože vedle aristokracie a měšťanů prchali hlavně z pohraničních oblastí i poddaní. Zvláštní stanovisko zaujala Marie Magdaléna Trčková.

Mezi nejslavnější vyhnance patřili např. Jan Amos Komenský, Jindřich Matyáš Thurn, Václav Hollar

Marie Magdaléna o emigraci ani neuvažovala, ale na konverzi ke katolictví nemyslela také. Její manžel a syn sice ke katolictví přestoupili, ale ona si vymínila na císaři zvláštní povolení, že smí setrvat až do smrti ve staré víře. Takových listin nevydal Ferdinand II. mnoho.

Jako protestantka Marie Magdaléna sice nikdy nemohla proniknout do dvorských kruhů, ale zato se směla svobodně starat o své bohaté, konfiskacemi rozšířené statky. Patřila k výjimkám, ve druhé polovině 20. let se zkáza a zhouba v Čechách a na Moravě usadily trvale. Trest těžce dolehl na poražené.

Mezi nejslavnější vyhnance patřili Jan Amos Komenský, Jindřich Matyáš Thurn, Pavel Skála ze Zhoře, Václav Hollar a mnozí další. Tragický vývoj dokončilo Obnovené zřízení zemské z května 1628, vyhlašující katolickou víru za jediné povolené náboženství. Pomsta se završila.

Známý lékař se vyhnul trestu smrti

  • Na rozdíl od Jana Jessenia, rektora Karlovy univerzity, který provedl první veřejnou pitvu v českých zemích a byl sťat v roce 1621, se lékař Matyáš Burbonius z Borbenheimu (1566–1629) zachránil.
  • V roce 1609 pracoval jako zemský lékař a patřil k velmi vyhledávaným doktorům.
  • Léčil Annu, manželku císaře Matyáše, i ženu nejvyššího kancléře, Polyxenu z Lobkovic. Účastnil se aktivně stavovského povstání.
  • V roce 1621 jej uvěznili a odsoudili k smrti.
  • Na přímluvu jeho dvou známých pacientek Polyxeny z Lobkovic a Marie Magdalény Trčkové ho císař omilostnil a odsoudil ho k domácímu vězení ve vlastním domě. Tam léčil i Karla z Lichtenštejna.
  • V roce 1628 se odmítl vzdát své víry a odešel do Toruně.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků