Karel Engliš, neprávem zapomínaný muž. Pomáhal formovat československý stát

„Karel Engliš byl především statečný člověk, jenž se dokázal uživit jak v politice, tak mimo ni,“ vypráví mi jeho prapravnuk, filolog a tlumočník Vít Pokorný. V posledních letech se snaží o to, aby se na jeho praprapředka úplně nezapomnělo. „Při stoletém výročí republiky se mluvilo, psalo o T. G. Masarykovi. Jenže nový stát budovali i lidé kolem něj a Engliš k nim patřil,“ stýská si.

Karel Engliš ČSR zřetelně formoval. Prosadil třeba reformu přímých daní, dvě desítky let prozíravě spravoval kurz koruny. Právě ve finančním směřování nově budované administrativy názorově narážel na jiného odborníka, Aloise Rašína. Od ledna jejich portréty zdobí mince, výroční dvacetikoruny.

Společné měli tihle muži mnoho. Oba pocházeli z chudých poměrů, z početných rodin, vystudovali práva, byli členy Čs. národní demokracie, za niž získali poslanecké mandáty, nicméně v budování později velmi silné meziválečné československé koruny se vydali rozdílnými směry.

Rašín, hrdina protihabsburského odboje, propagoval tvrdé rozpočtové úspory a deflaci (posilování měny), což ale vedlo k propadu exportu a prohloubení ekonomické krize. Engliš naopak chtěl více, jak se říká, dopřávat lidem a místo umělého zvyšování koruny prosazoval ustálení „přirozeného kurzu“, tj. stabilizační měnovou politiku.

Dvě zcela odlišné představy se počátkem 20. let minulého století střídávaly, přesně dle toho, kdo z mužů či jejich stoupenců byl právě ministrem financí. Nakonec vyhrál Engliš, byť jistě nechtěně. Aloise Rašína totiž postřelil v lednu 1923 v Praze 19letý anarchokomunista Josef Šoupal. Zranění měsíc nato podlehl. A brutální čin – byť nečekaně – umožnil prosazení Englišových vizí.

Držgrešle. Muž s výrazným slezským přízvukem, knírkem a kulatými brýličkami. Tak Engliše zachycovaly karikatury a média. Podle blízkých měl o dost vlídnější tvář. Ukazoval ji třeba svým studentům. Byl přímo ztělesněním ideálu Čechoslováka.

Vyrostl v chudé rodině ve slezské obci Hrabyně ležící mezi Ostravou a Opavou jako poslední z deseti dětí. Právě tahle oblast mu do češtiny vtiskla silný, pro něj charakteristický přízvuk. „Jeho táta byl sice řezník, peněz nazbyt ale doma neměli. V rodině máme dopis, jenž psal ve dvanácti. Žádal v něm o chudinské stipendium na studia,“ hodnotí poměry, z nichž bankéř vyšel, Vít Pokorný.

Doplní, že Karel byl takový, jak se na vsi říkávalo, výškrabek. Tátovi se narodil pár let po šedesátce, v druhém manželství. Do života si tak nesl povinnost: musíš se uživit. Svou předčasnou dospělost komentovával s nadhledem: „Nemohl jsem zpohodlnět.“

Už na opavském českém gymnáziu, od tercie do maturity, dával kondice méně zdatným, v čemž pokračoval na univerzitě. A byly to jeho píle a nadání, které ho po maturitě zavedly na pražskou právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. Ukončil ji rigorózními zkouškami v roce 1904.

Po nich zamířil na stáž na Bavorskou královskou univerzitu v Mnichově, vzápětí nastoupil do Zemského statistického úřadu v Praze. V roce 1908 přešel na ministerstvo obchodu vídeňské vlády, kde zahájil publikační a vědeckou činnost. Ideologicky už za Rakouska-Uherska podporoval T. G. Masaryka, s nímž se setkal jako student. Záhy se také on stal pedagogem. V roce 1910 začal přednášet v Brně na Vysoké škole technické.

Aktivní nepřestával být ani politicky. V červnu 1913 získal za Lidovo-pokrokovou stranu moravskou poslanecký mandát v Moravském zemském sněmu. Velkým tématem se pro něj stala elektrifikace venkova, v níž viděl součást po kroku.

Brněnské působení završil založením Masarykovy univerzity v roce 1919. Stal se i je jím prvním rektorem. „I v tomhle vycházel vstříc Masarykovi. Viděl v něm jakéhosi proroka. Česká inteligence usilovala o to, aby Brno bylo důstojnou konkurencí Prahy, aby ta akademicky nezaostávala za světem,“ vysvětluje Vít Pokorný s tím, že po vzniku ČSR se Engliš přemístil do Prahy, kde se jako poslanec Národního shromáždění podílel na vzniku stěžejních zákonů.

To už politicky patřil k váženým členům Československé národní demokracie. „Jeho společenský vzestup nebyl náhodný. Nestál vlevo ani vpravo. Byl nesmírně houževnatým, cílevědomým liberálem se silným sociálním akcentem. Miloval rodnou Hrabyni. Zatímco jeho kolegové jezdívali na Riviéru, on hospodařil v rodné obci,“ prozrazuje Pokorný.

Ovšem i Karla Engliše – přes vysoké pracovní nasazení – dostihla láska, respektive lásky. Poprvé se oženil v červnu 1906 s Marií Grögrovou, dcerou berního inspektora z Uherského Hradiště, s níž měl tři děti: Vlastu, Věru a Karla.

„Praprababička byla krásná, chytrá, jenže měla bipolární poruchu. Svazek skončil rozvodem,“ říká Vít Pokorný, potomek z Vlastiny linie. Podruhé byla jeho volba šťastnější. V roce 1921 se oženil v Brně s Valérií Sovovou, jež s ním vychovávala děti z předešlého vztahu. „Měly se velmi dobře. Byly výborně vzdělané, doživotně finančně zabezpečené. Jenže přišla válka, pak komunisté,“ komentuje dále.

K pochopení osobnosti praprapředka ještě dodá to podstatné: „Ač patřil k elitě doby, zachoval si skromný životní styl. I proto se snažil potomky – nepříliš úspěšně – umravňovat.“

Harmonické rodinné zázemí mu umožňovalo pracovat naplno pro stát. Postupně seděl ve vládách Vlastimila Tusara, Antonína Švehly, Františka Udržala. V součtu mandátů se stal nejdéle sloužícím ministrem financí první republiky. Od roku 1934 působil jako guvernér České národní banky. Vedle toho stále učil.

„Nedělal to pro sebe, ale pro republiku, potažmo pro rozvoj společnosti, vědy,“ ohlíží se Vít Pokorný. Dodává, že i Engliš si ale uměl prosadit svou. Hluboce věřil ve svobodné rozhodování jedince, ovšem – pokud padl na sociální, ekonomické dno, měl mu pomoci stát.

Ostatně obdobné názory zastávali rovněž TGM a předseda agrárníků Švehla, kteří Engliše podporovali. „Se Švehlou spojoval Engliše mimo jiné smysl pro humor. Prapraděda vyprávěl podařené vtipy,“ prozrazuje jeho potomek.

A co to neobvyklé jméno? Pátrači objevili možného slavného člena rodu – Petra Paynea (1380–1456) alias Mistra Engliše či Petra Engliše. Vzdělaný Angličan, vyznavač Viklefova učení, u nás za husitství hledal náboženský azyl. Ovšem prameny k prokázání vazby zatím chybějí.

Jisté je naopak to, že jak Payne, tak Engliš bývali vynikajícími řečníky. A i to, že Englišové po staletí žili na pomezí Moravy a Slezska. Sociálně se řadili ke střední, až vyšší vrstvě. Bývali řemeslníky, odpovědnými rychtáři…

Po historické odbočce se Vít Pokorný vrací ke Karlovi Englišovi, velkému vlastenci. Což dokázal opakovaně. Před německou okupací ČSR v březnu 1939 nechal odvézt ven část zlatého pokladu národní banky, aby se k němu nedostali nacisté. Po Mnichovu stál také za transportem ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic, které připadly Říši, do Prahy. Jejich opětovné pohřbení v máji 1939 vyústilo v protiněmeckou manifestaci.

„Ještě před válkou se snažil získat zpět do Čech i ostatky Jana Lucemburského, které vlastnila německá rodina podnikající na Liberecku,“ vypočítává dále s tím, že v tomto záměru neuspěl.

Válka bankéře zastihla v penzi v Praze a na Vysočině. Po ní se vrátil ke studentům. V prosinci 1947 se pak stal rektorem Karlovy univerzity. Na funkci z morálních důvodů rezignoval 27. února 1948. I přesto, že na něj sám nový komunistický premiér Klement Gottwald naléhal, aby mandát dokončil…

Význačný finančník se žalářům sice vyhnul, ale jeho dcera Věra s mužem skončila na roky ve vězení za nezdařenou emigraci. „Jemu komunisté v uvozovkách jen seškrtali vysokou penzi na minimum, jeho knihy poslali do sběru. Ano, nemusel dřít v uranových dolech jako jeho zeť. StB ho ale sledovala. Trestem pro něj mělo být zapomnění,“ líčí Pokorný.

K tomu patřilo vystěhování z Prahy. Původní plán – přesun do krušnohorského domku po Němcích bez vody a elektřiny – zastavila dceřina tvrdohlavost. Vážený profesor díky Vlastě a Věře mohl v roce 1952 z Prahy odjet rovnou do milované Hrabyně, kde zemřel v červnu 1961.

Ve vlastní rodině je ovšem stále „živý“ v tisících předmětech. Namátkou v košilce, v níž byl asi pokřtěný v katolickém kostele, z těch „oficiálních“ jsou to pak špunt od šampaňského bouchajícího na hranicích při příjezdu TGM do vlasti na sklonku roku 1918.

„Historie naší rodiny jako by kopírovala tu československou. Po roce 1948 se podařilo emigrovat jen synovi Karla Engliše, Karlovi. Jeho žena a děti zůstaly. I proto je nositel jména Karel Engliš, v pořadí čtvrtý, teď starostou Malé Úpy,“ upřesňuje Pokorný a dodává:

„Prapraděda je pro mě obrovským vzorem. Sloužil státu, nic po něm nechtěl. Žil z toho, co poctivě, bez úskoků a spekulací vydělal. Takhle by to mělo být. Přes odborné neshody vycházel i s Aloisem Rašínem, jeden druhého si hluboce vážili.“