„V dědictvích se mnohdy jedná o hodnotnější majetky než před čtvrtstoletím. Lidé žijí třeba i skromně, ale najednou je před nimi dům za čtyři milióny. Velmi dramaticky hledí na tu částku. A teď si říkají, že se nezohlednilo to či ono, třeba že se o rodiče starali, zatímco bratr byl na studiích,“ ilustruje jeden z našich nejuznávanějších specialistů na dědické právo, místopředseda a soudce Nejvyššího soudu Roman Fiala.

KOMENTÁŘ DNE:

Jak probíhá Zemanova prezidentská nekampaň - se svoláním první schůze Sněmovny čekal až do nejzazšího možného termínu, vláda tak nejspíš požádá o důvěru až těsně před prvním kolem prezidentských voleb, píše Jiří Pehe. Čtěte zde >>

Vzpomíná na nekonečný, několikaletý spor čtyř sester, jenž je dodnes tou či onou stranou oživován. „V důsledku dědictví po matce se začaly totálně nenávidět. Přitom jedna je lékařka, druhá učitelka, další inženýrka. Vytahovaly na sebe, kdo a jak se o matku staral či nestaral, kdo dělal kariéru, že jedna pořád opakovala ročníky na vysoké škole, a přesto ji rodiče živili, zatímco jiná už pracovala,“ uvedl Fiala.

Do dědických sporů se podle něho promítá úplně to samé co do rozvodových procesů mezi manžely. Lidé na sebe vytahují tu nejhorší špínu. Letité spory, například o soukromé umělecké sbírky obřích hodnot, se dostávají až k Nejvyššímu a Ústavnímu soudu dokonce opakovaně. „Také se stává, že dva sourozenci se bez problému dohodnou o vypořádání dědictví po rodičích, ale přijdou domů a sdělí to svým manželům a manželkám. Ti ale reagují slovy ‚ty ses zbláznil‘ a začnou protějšek tlačit do zvrácení dohody. A začíná mezi rodinami válka,“ popisuje z praxe Fiala.

Rozvody plodí dědický guláš

Podle něho to nesouvisí s konstrukcí paragrafů a jejich výkladů, které se sice s novým občanským zákoníkem značně změnily hlavně u dědictví spadajícího nezletilým, ale obecně s mnohdy zoufalými poměry v mezilidských vztazích. Ty se odrážejí v komplikovanosti toho, jak po smrti právně zajistit majetková uspořádání. Jsou až neuvěřitelně propletená v souvislosti s tím, že více než polovina Čechů se v produktivním životě rozvede.

Děti už mají, ale založí další rodinu a plodí další budoucí dědice. A nikdo předem neví, kdo kdy zemře a v jakém pořadí. Guláš. Po právním systému ale chtějí lidé jistotu za každé situace. Takže muž si pak třeba přeje, aby majetek zdědila jeho druhá manželka, ale až ona zemře, aby ho nezískaly děti z jejího prvního manželství, ale jeho potomci z jeho prvního manželství. Ale s podmínkou, že jim musí být dvacet let.

Zní to jednoduše, ale kdo má vlastně majetkem disponovat a starat se o něj, když třeba oba zemřou příliš brzo a potomci jsou ještě nezletilí? Jak zaručit, aby majetek, který bude za patnáct let patřit dětem, nezchátral, nerozebral se? To mnohdy nezaručí ani superprávník z Harvardu. Fiala Právu potvrdil, že v právnické veřejnosti se o tom neustále vedou diskuse.

V Česku to i proto právníci začínají opatrně zkoušet se svěřeneckými fondy, běžnými třeba v USA. Kdo sepisuje závěť, určí předem správce a jasné podmínky, jak se potomkům dědictví uvolní. Ani závěť, jak ukazuje následující případ, ale neznamená jistotu, že až umřete, bude vše provedeno tak, jak jste sepsali.

Zbabraná závěť

Jistá žena s velkým majetkem, domy a pozemky v Praze sepsala závěť, vzpomíná Fiala. Neměla děti. Určila muže, kterému ho chtěla odkázat. Jenže poté co zemřela, soud zjistil, že závěť je formálně neplatná. Sepsal ji přitom notář, což by mělo být stoprocentní, protože notáři dědictví běžně vypořádávají. Jenže tenhle notář závěť zbabral. Napsal ji zkrátka právnicky špatně.

Značný majetek proto dědický soud přiřkl státu. V závěti určený muž ostrouhal. Mohl jedině podat žalobu na notáře na náhradu škody. Na tyto situace jsou notáři pojištění.

Není ale už známo, zda muž odškodnění nárokoval. „V tomto případě udělal jednoznačně chybu notář,“ dodal Fiala. Jinak stát běžně dědí, jen pokud není potomků či poslední vůle. Říká se tomu odúmrť.

Konkurz na mrtvého

Nemá-li zemřelý dědice a zanechá po sobě více dluhů než majetku, tak sice dědictví rovněž přejde na stát, ale podle Fialy se provádí něco jako konkurz na mrtvého. Jen z toho, co se utrží z případné dražby, je-li co prodat, jsou věřitelé uspokojeni. Nic navíc stát už za zemřelého neplatí.

To ale s novým občanským zákoníkem tak jednoznačně neplatí, jestliže dědictví standardně přechází na dědice, třeba na potomky. Ty pak mohou věřitelé i žalobami uhánět o úhradu dluhů, jestliže dědicové dědictví při dědickém řízení neodmítli rovnou jako celek. Potíž je v tom, že na všechny závazky zemřelého se může přijít až po ukončení dědického řízení. Pak se s nároky věřitelů musejí nabyvatelé vypořádat.