Mladí vyžírkové to zdůvodňují tím, že rodiče mají vůči nim vyživovací povinnost.
Nejsou to zdaleka výjimečné případy. Dvacetiletých a třicetiletých, kteří vysávají svoje rodiče, opravdu přibývá, shodují se právníci, psychologové i soudci.

„Je třeba zdůraznit, že se nejedná o tzv. klasické mamánky, kteří pracují, vydělávají a pouze žijí do pokročilého věku u svých rodičů, kteří jim zajištují kompletní servis a klidné zázemí,“ sdělila Právu socioterapeutka Marie Macháčková.

Jsi neschopná, vezmi si k důchodu nějaké zaměstnání, potřebuji peníze.třicetiletý syn

„Nejedná se ani o mladé, kteří nemohou dlouhodobě najít práci a jimž krátkodobá výpomoc umožní nový start do života. Tady se jedná o lidi, kteří parazitují na svých rodičích. Někdy si peníze a bezplatné ubytování vynucují citovým vydíráním, řídké nejsou případy, kdy používají i psychické či fyzické násilí či prostě rodičům peníze kradou,“ potvrdila Právu Macháčková.

Věční studenti, co hledají své místo v životě

Žádnou nedokončil, po roce či dvou z každé odešel, že mu škola nevyhovuje. Do práce nechce, zdůvodňuje to tím, že si musí najít své místo v životě.

„Jsi neschopná, vezmi si k důchodu nějaké zaměstnání, potřebuji peníze,“ tyto výtky slyšela dnes a denně od svého třicetiletého syna 62letá Miroslava.

Tvrdí mi, že mám povinnost ho živit, protože není stále připraven si sám vydělávatdvaašedesátiletá matka

Zbavit se vyžírky není jednoduché, je to právní, ale i etický problém. „Bere mi jídlo z lednice, samozřejmě na nic nepřispěje. Platím mu telefon, měsíčně jsou to tři tisíce. Syn si navíc stahuje hry, takže to jsou další výdaje,“ stěžovala si matka.

Třicetiletý syn byl za svůj život jednou na brigádě

„Za celou dobu svého života byl jednou na brigádě, peníze utratil o prázdninách. Když mu říkám, že to není normální, tvrdí mi, že mám povinnost ho živit, protože není stále připraven si sám vydělávat. A předhazuje mi, že jiní rodiče kupují dětem byty, auta,“ uvedla.

Vystěhovat flákače z bytu, který by mohl pracovat, ale nechce, nechává se živit a bere svým rodičům peníze, je přitom možné pouze na základě soudního rozhodnutí.

Mladí ale často sázejí na to, že jim takové jednání projde. Počítají s tím, že rodiče se za takovou situaci stydí. Nebo se bojí jejich případ zveřejnit či se nechtějí s žádostí o pomoc obrátit na soud, policii nebo další instituci.

„Je to stále moje dcera, k soudu ji nedám, tu ostudu, že jsem jako rodič zklamala, bych neunesla,“ řekla 59letá Anežka, jejíž třicetiletá dcera nikdy nepracovala.

„Když nedám synovi peníze a nezaplatím za něj dluhy, křičí na mne, že ho nemám ráda, nemluví se mnou a současně tvrdí, že je to moje povinnost,“ svěřila se Právu 68letá Božena.

Vyživovací povinnost věk dítěte neomezuje

„Vyživovací povinnost rodičů k dětem zakotvená v zákoně není podmíněna věkem ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit podle specifik každého případu,“ řekla advokátka Soňa Sedláčková.

„Výživné je ale možné přiznat pouze tehdy, neodporuje-li to tzv. dobrým mravům,“ upozornila.

„Soudit se s vlastním dítětem řada rodičů nechce či nezvládne. Ale není vzácný případ, kdy syn či dcera žalují rodiče, že je odmítají živit,“ dodala Macháčková.

„Dokud se mladý člověk připravuje na povolání, povinnost platit výživné trvá. Je možno říct, že po dobu studia na střední škole či učilišti – sekundárním studiu následujícím po povinné školní docházce – se nelze až na výjimky vyživovací povinnosti zprostit,“ uvedla Sedláčková.

„Soudy se toho drží, i když jsem měla případ, kdy byla vyživovací povinnost otce zrušena k synovi, ten na střední škole několikrát propadl a ve 22 letech byl stále v prvním ročníku,“ dodala.

Přijetím dítěte ke studiu na vysoké škole třeba až po čtyřech letech od ukončení jeho středoškolského vzdělání se vyživovací povinnost rodičů k tomuto dítěti (studentu) již rovněž neobnovuje.

Spory o výživné 

Nelze se tedy spokojit s jednoduchým potvrzením o studiu, ale soud by měl zkoumat i průběh studia (viz uvedené stálé opakování, studování dalších studijních oborů, které např. nesouvisejí s dosavadní kvalifikací dítěte).

„Pokud ale dítě opakuje ze zdravotních důvodů, vyživovací povinnost trvá,“ řekla Sedláčková.

Komplikovanější situace nastává tehdy, když jsou rodiče rozvedení. Nezletilý potomek má nárok na výživné, i když je sám výdělečně činný nebo má jiný příjem, pokud tento příjem nestačí k jeho výživě.

To ovšem neplatí, jakmile se stane svéprávným – ve většině případů zletilým.

S majetkem nemá právo na výživné

„Pokud má vlastní majetek, jehož výnosy pokryjí životní náklady dítěte, nemá nárok na výživné,“ upozornila Sedláčková.

Pokud zletilé dítě zamlčí otci, který platí výživné, tu skutečnost, že je již schopno se živit, a dostává od něj výživné i nadále, má otec proti němu nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období, kdy výživné hradil, ačkoliv již nemusel.

„Jelikož přiznané výživné nebývá v rozsudku časově omezeno, je nutné podat návrh na zrušení vyživovací povinnosti, to ale platí pouze u nezletilých dětí,“ dodala Sedláčková.

U zletilých naopak platí, že pokud vyživovací povinnost zanikla, není třeba o tom rozhodovat soudně, vyživovací povinnost zaniká ze zákona.