Firma, která loni dlužila poměrně nevýznamnou částku plus úroky obchodním partnerům, zaplatila svůj dluh ještě předtím, než usnesení českokrumlovského exekutora Marka Franka o nařízení exekuce nabylo právní moci.

Ten však už na návrh věřitelů provedl několik právních úkonů a své náklady vyčíslil na 7800 korun. Peníze chtěl pochopitelně od znesvářených podnikatelů zaplatit. Ti naopak poté, co si vyřešili vlastní spor, o zaplacení exekutorovi nechtěli ani slyšet. Argumentovali tím, že žádnou částku nevymohl, a tudíž nemá ani nárok na odměnu.

Platit musí dlužník

Exekutor žádal platbu od věřitelů, kteří exekuci navrhli. Zaplatit jim ji nařídil usnesením z loňského října. Ti se však odvolali a odvolací soud v Brně vydal ve věci vlastní rozhodnutí.

„Dle názoru odvolacího soudu skutečnost, že činil úkony ještě předtím, než usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci a než mu bylo sděleno, že vymáhaná pohledávka zanikla, není důvodem, pro který mu odměna nepříslušela,“ napsal do odůvodnění předseda senátu Jaroslav Mádr.

Podle verdiktu soudnímu exekutorovi náleží odměna za výkon exekuční činnosti právě i v případech, kdy byla exekuce zastavena, aniž by cokoliv vymohl, a to minimálně ve výši tří tisíc korun podle zákona o odměně a náhradách soudního exekutora. Nárok má i na náhradu hotových výdajů spojených s prací na konkrétním případu.

Ve sporu jihočeských špeditérů tak soud přiznal exekutorovi celou částku 7800 korun, zaplatit ji však nechal nikoli navrhovateli rušené exekuce, ale dlužníkovi.

„Při rozhodování o osobě povinné k úhradě nákladů exekuce bylo třeba zohlednit, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo, tedy kdo toto zastavení zapříčinil,“ vysvětlil soudce Mádr. „K zastavení exekuce došlo poté, co povinná (firma) až v průběhu exekučního řízení vymáhanou pohledávku oprávněné (firmy) zaplatila,“ dodal soudce.